Nová kniha autora románu Zatím dobrý (Mašínovi a největší příběh studené války), za který obdržel cenu Magnesia litera za nejlepší knihu roku 2004. V této próze popisuje životy své rodiny v totalitních režimech 20. století. 224 stran ISBN 80-903455-6-5
Vydavatel: Bookman
Mého dědu betonové srdce a mou babičku kobru královskou a mého strýčka pýchu rodiny už dávno procedily kůrou cypřiše a šeříky čtvercového hřbitova v žitných polích u malé vesnice v Polabí. Pod žulovým náhrobkem rodinného hrobu možná ještě zbylo pár gramů vápníku, fosforu a železa, ale voda, jíž jsme především, už dávno odtekla na jih směrem k hnědé řece, která hučí starým městem M., kde jsem se narodil, aby pomalu sestoupila schodištěm zdymadel do Severního moře. Jozef, jejich pomocník na statku a později jejich nadřízený v zemědělském družstvu, je tam také, propasírovaný plevelem na zanedbaném obdélníku půdy pod obyčejnou deskou se jménem, kterým se za svého života sotva uměl podepsat. Je tam tak daleko od domova a tak sám dědův nejmladší bratr defraudant ve svém rohu zanedbaného židovského hřbitova v ukrajinském Užhorodu.
Poslední půlnoc už odbila i dědovu staršímu bratru, řediteli banky, a mému jednonohému strýci, který uměl tak elegantně nahrávat na slovní smeče, a vítr odvál ostatky dvou gestapáků, kteří šli najisto, když hledali mouku na dědově statku, a další poryv rozfoukal popel tajného se zlatým odznáčkem srpu a kladiva na klopě, který přijel do vesnice černým tatraplánem, ale pár svědků toho, jak jsem použil splašené stádo býčků a jalovic jako vražedný nástroj, ještě žije a řada obyvatel města M. si určitě živě vybaví lepiče plakátů, který vyhrával všechny souboje v pití a dokázal do sebe nalít téměř šedesát piv, z nichž posledních pět bylo nastavených kořalkou, což on už ovšem nevnímal, a nasednout na kolo, několikrát při tom vyšplíchnout klih z kyblíků připevněných za sedlem a za hurónského řevu všech pivařů odjet domů.
Tehdejší život v polabské vesnici a starém městě je dnes už téměř nepochopitelný. Byl to svět postavený na myšlence všeobecného bratrství, kterou realita stáhla do křeče, svět podivných strachů, lží, vyhlášek a gest, ale mně ten svět připadal naprosto normální, protože jsem o životě nic jiného nevěděl, když jsem odtud jednoho horkého nedělního rána na konci šedesátých let s rodiči odcházel. Měl jsem na sobě krátké kalhoty, na nohou sandály a v tašce jenom čistou košili a spodní prádlo, protože jsem se domníval, že jedeme na výlet, a ani ve snu mě nenapadlo, že už to město nikdy neuvidím. Došli jsme pěšky na nádraží a na poslední chvíli nastoupili do zbrusu nového pantografu, který s trhnutím vyjel, a náš vagon se rozkvílel vysokým tónem, jako když se cirkulárka zařízne do tvrdého prkna, protože se mu zadrhávalo jedno kolo. Z toho dne si nic jiného nepamatuju, jen ten drásavý vřískot zaseknutého kola.
