S použitím dosud neznámých pramenů a rozhovorů s významnými svědky, kteří Coco Chanelovou znali, sepsal Henry Gidel skutečný dokumentární román o ženě, jež prožila v plném lesku tři čtvrtiny 20. století. Vytvořila kostýmy s prýmky, doplňky, z nichž se staly šperky, volné oblečení pro nonkonformní ženy, pařížské parfémy, které dobyly svět, a hlavně neopakovatelný chanelovský styl. Coco ovšem zažila i odvrácenou stránku slávy: opakovaná citová dramata, překvapivé uzavření módního salonu na začátku války a pak stejně nečekaný návrat k módě ve věku jednasedmdesáti let. Výrazná osobnost, kterou zlé jazyky označovaly za „nesnesitelnou“, velkorysá i zlostná, to vše byla Coco Chanel. Henry Gidel se zaměřuje na biografie osobností spojených svým životem a dílem s Paříží. Je autorem životopisu Pabla Picassa, francouzského dramatika Georgese Feydeaua, Jeana Cocteaua a komika Sachy Guitryho, za který získal Goncourtovu cenu za životopis.
Přeložila Vlasta Misařová
Váz., 320 stran a 8 stran fotografické přílohy, vyšlo v listopadu 2008,
ISBN 978-80-7407-022-8
Datum zařazení do katalogu: 16.09.2009.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Narodit se v Saumuru, mít otce, který spatřil světlo světa v Nîmes, a neochvějně se prohlašovat za „Auvergnanku“, to není ten nejmenší paradox, který kdy vyšel z Gabrielliných úst. Skutečnost je popravdě daleko složitější.
Rodina Chanelů pochází z pohoří Cévennes, ze severní části departementu Gard. Stopa předků Coco začíná v osadě Ponteils, v drsném kraji dlouho zapadaném zimními sněhy. Zdejší obyvatelé se živili hlavně sbíráním kaštanů, které vždy na podzim prodávali a které byly začátkem 19. století jejich hlavní potravou, častější než chléb. Rádi trávili večery na táčkách a neděle v jediné místní krčmě, kde tancovali, pili, vyprávěli staré legendy o svém kraji a přetřásali místní klepy. Krčma, bývalý statek, důkladné kamenné stavení se silnými zdmi a úzkými průzory, jako by vyrostla ze země jen tak náhodou, z kořenů a tradic, uchycených v cévenneské půdě jako ty staleté kaštany, pokrývající po tisících okolní kopečky a kadeřící se donekonečna…
Krčmář, který hasil žízeň venkovanů z Ponteils a plnil jejich džbánky nakyslým vínem, které všem chutnalo, protože nikdy nepili lepší, nebyl nikdo jiný než Gabriellin pradědeček: Joseph Chanel, narozený v městečku za revoluce v roce 1792. Kromě té kyselé břečky prodávali Joseph a jeho žena i kořalku, která pálila v hrdle, výborný domácí chléb, pečený v peci, která vedla do nálevny, máslo a česnekový salám, který si všichni pochvalovali.
Ale nemyslete si, že domácnost vzkvétala… Chanelovi měli pronajatou jen část domu přiléhající k nálevně, kde přijímali zákazníky. Byl tam krb s deskou černou od sazí, skříňová postel a závěsná skleněná koule s petrolejovou lampou. Měli také špatně osvětlenou komůrku, kde se tísnily děti na slamnících, a sklep s klenbou lesknoucí se vlhkostí.
Joseph musel vlastnoručně vyrobit truhlu, kam jeho žena ukládala prádlo a svršky. I dlouhý stůl a židle, na nichž posedávali rolníci. Byl naivně hrdý na svou truhlářskou zručnost, i když značně relativní, a nerozpakoval se svoje skromné výrobky podepisovat. Protože nemohl do dřeva vyrýt své iniciály, J. C., což by jako dobrý katolík považoval za svatokrádež, omezil se na zdvojenou iniciálu příjmení a používal dvě velká C… značku, jejíž slavné osudy zdaleka netušil.
Mezi lety 1830 a 1841 zplodil Joseph Chanel pět dětí, z toho jednu dceru. Ze synů si povšimněme druhého, Henriho-Adriena Chanela. Je to Gabriellin dědeček, narozený roku 1832, na začátku vlády Ludvíka Filipa. Ale z čehopak bude později žít „ten Chanel“, jak mu říkají místní? Z krčmy? To nepřichází v úvahu! Podle tradice připadne tenhle obchod nejstaršímu. A tak bude, stejně jako další bratři, zemědělským dělníkem, „nádeníkem“: bude pronajímat svou sílu, své paže, své zkušenosti rolníkům, kteří ho budou potřebovat… Půdu zná. Dokonce nezná nic jiného…
Kraj bohužel prochází kolem roku 1850 těžkou krizí: kaštanovníky, z nichž žije, decimuje hrozná nemoc, vysouší listy i kmeny. Je strašná podívaná na ty stromy, smrtelně zčernalé, vztahující obnažené větve k nebi! Který agronom by se zabýval tímhle zastrčeným krajem? Chvíli se zdálo, že nemoc odejde sama od sebe… jako zlý sen. Marná naděje. Zkoušeli procesí… zaklínali všechny místní svaté. Nebe zůstalo hluché ke všem prosbám.
A tak nastává masová emigrace…
Odcházejí hlavně mladí. Joseph zůstává ve své hospůdce, ale jeho synové naopak opouštějí hory a lesy a jdou si hledat práci. Henri-Adrien odchází v roce 1854. Je mu dvaadvacet let. Ale město mu nahání strach: neodvažuje se do Alès, sedm nebo osm mil jižně od Ponteils, kde uhelné doly hledají personál… A tak se nechá zaměstnat nedaleko, v Saint-Jean-de-Valeriscle. Pomáhá v podniku Fournierových při chovu bource morušového: stará se o jejich morušovníky, o bource, o kokony. Miluje tu práci, která dokonale odpovídá jeho venkovské výchově, a šéf je s jeho horlivostí velice spokojený. Všechno by šlo báječně, kdyby ta horlivost nešla až tak daleko, že svedl jeho dceru, mladou Virginii-Angelinu, ani ne šestnáctiletou… Hříšný vztah je brzo odhalen. Chudák Angelina se v očích vesničanů provždy zkompromitovala, a možná už by si nikdy nemusela najít manžela. Fournierovi jsou rozhořčeni o to více, že svůdce jejich dcery je jen nuzák: všechno, co má, se mu pohodlně vejde do ubohého pytle z šedého plátna, který si přinesl, když k nim přišel… Nevadí, svou chybu musí napravit. Děvče není plnoleté, a jestli se on neožení s tou, kterou zneuctil, Fournierovi jsou odhodláni předat věc četníkům. A tak se v roce 1854 narychlo žení v malé vísce Gagnières u Bessèges.
Mladý pár nemůže zůstat v kraji, kde ho poskvrnil skandál. Uprchlíci soudí, že bude opatrnější usadit se o patnáct mil jižněji, v Nîmes, ve „velkoměstě“, kde se snad na ně zapomene. Roztržka s Fournierovými je úplná, ti jim to nikdy neodpustí. Venkovské mravy byly tehdy neúprosné.
Ale mladý manžel musí Angelinu nějak uživit. Do Nîmes se vydal v naději, že se tam setká s mnoha bývalými obyvateli Ponteils, kteří se tam také uchýlili před bídou. Tak třeba jeho vlastní bratr Ernest, který se tam uchytil jako prodavač ryb. Nepochybně jeho prostřednictvím našel Henri-Adrien byt na starém městě, v ulici Bât-d’argent, nedaleko od největšího nîmeského tržiště, kde hodlá začít jako pouliční obchodník. Ale musí rychle slevit. Je tam příliš tvrdá konkurence. Mladý venkovan neumí prodávat měšťanům kravaty, šály, barety nebo pracovní oblečení, které vystavuje páté přes deváté na své ošatce: nemá ten zvláštní fortel, který ona profese vyžaduje. Raději se stane jarmarečníkem, bude „obcházet“ krajem trh za trhem. Tak bude mít co dělat hlavně s rolníky, s nimiž dovede mluvit… Ukáže se to jako dobré řešení a on si rychle uvědomí, že ho tohle řemeslo uživí. Neodpovídá snad jeho hrůze z monotónnosti a jeho touze po cestách? A tak ho lze vidět na všech trzích v departementu, v Saint-Jean-du-Gard, v Anduze, v Remoulins, v Uzès, stejně jako v Pont-Saint-Esprit nebo v Aigues-Mortes. Jeho houpavou dvoukolku poznávají na všech cestách departementu Gard, když brázdí stepní krajinu plání nebo když zdolává svahy Aigoualu. Pod žhavým sluncem jižního léta, stejně jako pod věčným sněhem cévenneských zim.
Henri-Adrien je velice plodný a narodí se mu houf dětí: přesněji devatenáct. První, narozený v roce 1856, není nikdo jiný než Albert, budoucí otec Gabrielly. Jeho devatenáctiletá matka Angelina slehne sama ve špitále v Nîmes. Její muž se zdržel někde na trhu a neobtěžoval se přijet, protože se bojí ušlého zisku. Ani žádný jiný člen rodiny nepřišel rodičku sebeméně potěšit… Tohle prostředí je velice tvrdé, pravidlem tu je každý sám za sebe.
Z bratrů a sester, nazdařbůh narozených na cestách, má Albert v jisté oblibě malou Louisu, narozenou v roce 1863, budoucí Gabriellinu tetu. Obě děti pomáhají rodině přežít. Rodiče je pronajímají rolníkům o senách nebo na vinobraní. Velmi často také musí tahat těžké balíky prádla a oblečení až na trh, kde rodiče pracují.
Gabriellin otec je zcela přirozeně předurčen ke stejnému povolání jako otec, chce-li uniknout bídě. Po vojně zůstává Albert ještě několik let u rodičů, kde se seznamuje s trhoveckým řemeslem. Je výřečný, výborný prodavač, dovede ohlupovat publikum svou vyřídilkou. Jednoho dne usoudí, že je schopný létat na vlastních křídlech a začne žít stejným kočovným životem jako Henri-Adrien a jeho žena.
Je mnohem odvážnější než jeho otec, a tak se vydává i do sousedních departementů jako Ardèche, Haute-Loire, Puy-de-Dôme. K pracovním oblekům a pletenému zboží si přibírá mezi jiným i niťařství, cukrovinky, perník, a dokonce… víno. Vyčenichal neodolatelné, lehké gardské víno rubínové barvy. Sklenička toho nektaru, nabídnutá s kolečkem salámu a krajícem černého chleba, vede spolehlivě k nákupu několika láhví, není-li to rovnou celý soudek.
Jednou v listopadu 1881 o svatomartinském trhu vyleze Albert z káry a postaví si dřevěnou kozu na náměstí v Courpière, malém městečku na severu Puy-de-Dôme, nedaleko auvergneského centra nožířství Thiersu. Courpière je tehdy městys s ani ne dvěma tisíci obyvateli, vypínající se nad údolím kouzelné a rybnaté řeky Dore, která o nedělích láká na pstruhy rybáře z okolí pěti až šesti mil. Středu města vévodí kostel sv. Martina z doby Karlovců, obklopený četnými středověkými domy. Čtvrť protínají úzké a klikaté uličky. Městečko, obývané rolníky, řemeslníky (hrnčíři, krejčími, ševci, výrobci dřeváků) a obchodníky, je velice aktivní, jak o tom svědčí několik tržišť v centru. Kromě hlavní tržnice je tam trh s kaštany, drátařský a hrnčířský trh a trh s dřeváky…
Albert je rušným městečkem okouzlen a rozhodne se, že tu v klidu přečká zimní měsíce. Najde si ubytování u jistého Marina Devollea, dědičným povoláním truhláře. Tento mladík, od dětství sirotek, má tak seriózní pověst, že mu svěřili poručnictví nad jeho mladší sestrou, devatenáctiletou Jeanne, která se zabývá šitím… Bydlí tehdy u svého strýce Augustina Chardona, vinaře z okolí, který se jí ujal po matčině smrti před třinácti lety.
Bezstarostný sukničkář Albert miluje rychlá dobrodružství bez závazků a nedá mu moc práce – ani nemá sebemenší výčitky – svést mladou sestru svého domácího. Ta nikdy nevytáhla paty ani do Thiersu nebo do Riomu, natož do Clermont-Ferrandu, a ohlušená jeho krasořečněním se nechá povalit do sena ve vedlejší stodole, s pavučinami místo nebes nad postelí. Není to jediná žena, kterou ten hejsek v Courpière dobyl, ale s ní jedinou měl tu smůlu, že ji přivedl do jiného stavu…
Dny míjejí, děvče se rozplývá v slzách a děsí se budoucnosti a bratrovy reakce. Pro Alberta je to komplikovaná situace. Není to ale poprvé, co trhovce postihne na cestách taková smůla. A tak si nedělá žádné starosti. Pro podobné případy má jen jedno řešení, stejně účinné jako málo elegantní: zmizet, zmizet a nikdy se nevracet. V případě nutnosti postačí vyškrtnout Courpière ze seznamu jeho zastávek. Není na tom nic těžkého.
Jednoho červencového rána roku 1832 zaklepe Marin, který neměl o ničem tušení, na dveře svého podnájemníka a najde pokoj prázdný. Postel je ustlaná a pokoj dokonale uklizený. Utápí se v dohadech o tom nepochopitelném zmizení. V následujících týdnech si strýček Augustin Chardon nakonec všimne dívčina břicha. Ta musí s pláčem přiznat své provinění. Je to pořádný skandál! Děvče je nelítostně vyhozeno a uchýlí se k bratrovi. Devolleova rodina se cítí chováním darebáka Alberta zneuctěná. Z toho se tak snadno nevykroutí, chlap špatná! Oni si ho najdou! Do honu na něj se zapojí celá širší rodina, ba i starosta Victor Chamerlat, jako by ta záležitost pošpinila samotnou čest městečka Courpière. Je to zapeklitá věc, protože, jak každý ví, trhovci se neustále přemisťují. Po několika měsících vyšetřování nakonec nejdřív najdou provinilcovy rodiče: Henriho-Adriena a jeho ženu Angelinu. Žijí přechodně v Clermontu, asi padesát kilometrů daleko. Ze strachu před hrozbami Devolleů, kterých přijela spousta, udají synovu adresu: Aubenas v Ardèche. Jeanne neváhá. Je v nejvyšším stadiu těhotenství, a tak odmítne jakýkoli doprovod a odvážně se vydá sama, jako náměsíčná, do Aubenasu. Tam jí řeknou, že Albert je na bytě v hostinci a žije si tam jako prase v žitě. Dobře pije, dobře jí, s bodrostí přijímá cesťáky, s nimiž je v obchodním styku.
Lze si domyslet Albertovo ohromení, když se otevřou v hostinci dveře a v nich se rýsuje postava poněkud objemnější než ta, kterou před několika měsíci svedl. Pro něj to byla už dávná historie. Ale skutečnost je tady se vším všudy. Jak trhovec příchozí přivítal? To se nedozvíme. Každopádně nazítří Jeanne slehne ve skromném hostinském pokoji, kde jdou z ruky do ruky kotlíky s horkou vodou a prádlo. Pro Alberta je těžké vypařit se bez skandálu… Smysl pro konvence, nějaké pazbytky ohleduplnosti dílo dokonají. Souhlasí s uznáním malé Julie, která právě přišla na svět.
Julia bude starší Gabriellina sestra.
Něco docela jiného je pro Alberta s Jeanne se oženit. Při samotném pomyšlení na to, že by se spojil, co horšího, připoutal tak těsně na celý život – rozvod tehdy ještě neexistoval –,běhá tomu nenapravitelnému šestadvacetiletému tulákovi mráz po zádech… Přesto je pro zachování dekoru na radnici prohlášeno, že se malá Julia narodila „sezdaným rodičům“. Aubenaský hostinský není schopný zákazníkovi, jako je Albert, nic odepřít, a tak se uvolí svým podpisem dodat trochu váhy té zbožné lži.
Teď si musí mladý pár najít nějaké bydlení: Alberta ani nenapadne ptát se na názory své družky, nebo je byť i jen vyslechnout. O všem rozhoduje sám. Zůstat v Ardèche? O tom nemůže být ani řeči. Kraj je to chudý, zákazníci jsou nedůvěřiví a je jich málo. On se stejně už rozhodl hledat štěstí jinde. V Courpière? Aby ho tam hlídala celá Devolleova rodina? Děkuju, nechci! Každopádně hodlá zmizet i z Auvergne, kde sídlí jeho vlastní rodiče. Ta blízkost mu vadí. Obává se přednášek o morálce a chce být někde daleko. Rozhodne se pro Saumur. Jeanne ho tam následuje… Co jiného může taky dělat? Ale proč Saumur? Možná myslí, že vinice, jimiž se kraj honosí, by mu mohly dovolit naplno se věnovat výnosnému obchodování s proslulými víny. Dosud jenom prodával, kromě pleteného zboží, nějaké ty láhve lehkého místního vína. Tohle je plán, o němž bude dlouho snít…
V lednu 1883 přijedou Albert, Jeanne a Julia do Saumuru. Je snad s podivem, že trhovcova družka je jen tři měsíce po narození první dcerky opět těhotná?
Na Alberta a Jeanne udělá město dobrý dojem. Je rozložené na březích Loiry a tyčí se nad ním komplex hradu posazený na skalnatém ostrohu nad řekou, v těchto místech tak majestátně širokou. Kypí v něm život, i když má v té době jen 16 000 obyvatel. Za svou rušnost vděčí město především škole kavalerie, která je zde už od doby tzv. restaurace. Jsou tu k vidění jezdečtí instruktoři a jejich žáci, přísnost a strohá elegance uniforem Černých jezdců: tvrdé čapky se štítkem, kabátce se šňůrami střižené velmi těsně na tělo, aby se zdůraznilo prohnutí trupu, pozlacené knoflíky, bičíky se stříbrným kroužkem nošené s dandyovskou nenuceností… V srpnu nadchází vrchol slávy: jezdecká slavnost přitahuje na náměstí Chardonnet obrovské davy. A v tomto městě koní se usadí Chanelovi. Jako obvykle míří Albert do čtvrti blízko míst, kde hodlá provozovat svoji živnost. Vybere si dům z 16. století s úzkým průčelím, č. 29 v živé obchodní ulici Saint-Jean,v bezprostřední blízkosti dvou trhů, jednoho na náměstí de la Bilange, naproti Pont-Cassart, a druhého na náměstí Saint-Pierre. Ale samozřejmě bude často jezdit ze Saumuru na trhy v městečkách v krajích Anjou nebo Touraine a mnoho dní bude mimo domov. Přes veškeré snažení nejdou obchody tak dobře, aby si mohl v domě, kde bydlí, najmout něco jiného než obyčejnou mansardu, vlhkou díru, ve které se tísní jeho rodina.
Za takových podmínek oznámí Albert Jeanne, že si nutně musí najít práci, aby doplnila jeho zdroje. Ale jakou práci? Na trzích? To jí těhotenství nedovoluje. A tak musí přijímat všechno možné: žehlí nebo myje nádobí v hotelu Belvédère, dokonce snad i zastupuje pokojskou v jednom z těch domů, o nichž říká Guitry, že jsou ze samé své podstaty vždycky uzavřené, ačkoli maximálně pohostinné. Až do dne před slehnutím běhá Jeanne po městě a shání nějakou tu hodinu posluhy – jak ve čtvrti mostů, tak v hrbolatě dlážděných uličkách stoupajících až k hradu. Namáhavě nese v náručí svoji prvorozenou dcerku, s níž neví, co si při práci počít.
Stará saumurská čtvrť, po které se vleče hubená a utrmácená Jeanne, nebyla toho roku 1883 až tak jiná než v době, kdy do ní Balzac umístil obydlí Evženie Grandetové…
