Když se 12. února 1947 vyzývavě prošla Paříží žena v rozhoupané plisované sukni a s kloboukem lehce posazeným na stranu, bylo jasné, že v této ztělesněné koketerii se válkou zdecimovaná Francie vrací k obnově svého proslulého umění žít. Christian Dior se stal okamžitě slavným, i když pravým strůjcem jeho úspěchu byli Američané, zhlížející se v tradicích staré Evropy. První životopis tohoto módního návrháře se pokouší nastínit jeho pečlivě střežený soukromý život, z něhož probleskovaly na veřejnost jiskry jeho smyslu pro humor, lásky k hudbě a skrývané homosexuality. K úplné spokojenosti mu po deseti letech vyčerpávající práce stačilo jedno: odpočinek. Christian Dior zemřel ve dvaapadesáti letech na vrcholu slávy.
Přeložily Alena Lhotová a Věra Hrubanová.
Datum zařazení do katalogu: 27.05.2009.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Když v září počasí ztratí sílu, z terasy paláce Casino zmizí křesílka a okenice velkých hotelů se zavřou. Operetní pohoda v Granvillu až do příští sezony utichá. Plesovou sezonu v elegantních lázních vystřídá na příštích devět měsíců nevzrušivý šarm anglické neděle. V den Páně si místní opět dopřávají tradiční korzo po široké promenádě Plat-Gousset, lemované z jedné strany mořem a z druhé vysokými útesy, nad nimiž leží staré korzárské městečko a napravo od něj vily utopené v zeleni. Bodří měšťané s manželkami zavěšenými v podpaží se obřadně zdraví a smekají klobouky s ohnutým okrajem. Krajinu opanují malíři a zasnění samotáři: Eugène Boudin črtá na plátno strohé siluety plovoucích lodí, Pissarro zapichuje lodní stěžně do vybledlé oblohy a zdejší rodák Léon Carré maluje své zádumčivé námořní krajiny.
Komnaty vábné
Malý Christian Dior je v tomto nehybném čase šťastný. Píše se rok 1907. Jsou mu přesně dva roky, když se rodiče stěhují do vily nad přímořskými útesy. Tehdy ještě nezastavěná plošina budí dojem osamělého ostrova. Paní Diorová se okamžitě pouští do budování zahrady. Vysazený borový háj vysoký sotva půl metru je chlapcovým prvním útočištěm. Cítí se tu ztracen jako v pralese. Stromy rostou spolu s ním a zůstanou navždy jeho oblíbeným úkrytem. Když padne soumrak ohlašující bouřlivou noc, postává celé hodiny u okna komory, kde se spravuje prádlo, a pozoruje nakupená mračna na obzoru, zatímco se služebné při světle petrolejové lampy pilně ohánějí jehlou. Historkám o čertech, které si ženy vyprávějí, se jeho starší bratr směje, ale Christiana z těch povídaček mrazí v zádech, stejně jako když pomyslí na černou almaru ve vedlejší místnosti. Tam je herna, kam ho Raymond někdy dostrká, a pak si z něj utahuje. Prádelna je Christianovým oblíbeným místem. Tady ho konejší táhlý zpěv žen písničkou o vlaštovičce na předměstí nebo ukolébavkou o Jocelyne, tady v tom teplém pelíšku se rozplývají všechny obavy a právě tady se na stěnách odrážejí proměnlivé motivy, jež maluje plamínek petrolejové lampy, i všechny zvuky okolního světa, které sem tlumeně doléhají: houkání trojstěžníku vplouvajícího do přístavu, bubnování normandského deště, troubení varující před mlhou, zvonění umíráčku.
O Vánocích rodina odjíždí na návštěvu k prarodičům do Paříže. Trmácení ve velkých otevřených limuzínách, na sedadlech sedí děti v hluboko naražených čepicích pirátského střihu a po jejich boku dámy v objemných kloboucích s péry a spuštěnými závojíčky coby ochranou proti prachu. Všem se pod hromadou zavazadel na střeše sedí nepohodlně, rodičům, babičce, guvernantce, komorné i šoférovi, avšak na konci cesty po sérii poruch a píchlých pneumatik přichází oslnivý dojem z města pestrobarevných světel – Paříž. Pohádkovými zjevy se tu stávají elektřina, kinematograf, náměstí Concorde a divadlo Châtelet, kde Verneův hrdina Michail Strogov vystupuje v životní velikosti v Cestě kolem světa za osmdesát dní a kde Lucifer ze hry Ďáblovy pilulky má opravdické, skutečně děsivé rohy.
Tady je svět stokrát krásnější než na ilustracích k Perraultovým Pohádkám nebo k románu Dvacet tisíc metrů pod mořem, jímž si Christian listuje doma v Granvillu: kulisy velkého salonu Nautilu jsou v očích dítěte vrcholem nádhery. Bojující příšery na truhlicích a kredencích v úkrytu kapitána Nema soutěží v chlapcově fantazii s japonskými tapisériemi a bambusovými deskami, jež v Granvillu zdobí vstupní halu podél schodiště. Hoch si tu občas stoupá na stoličku, aby ty podivnosti prozkoumal zblízka. Vydrží se bavit dlouhé hodiny tím, že hladí vyšívaná křídla ptáků, rozcinkává skleněné ověsky stór nebo se pokouší chytit látkového motýlka. Kolik boulí naskákalo, když z třínožky potažené vypalovanou kůží spadl! Hoch si připadá jako Aladin a dům se mu jeví jako jeskyně plná pokladů, která se na každém kroku rozzáří novým světlem. Nádherné předměty v prosklených skříních salonu ho také uvádějí do vytržení: porcelánové postavičky markýz, rokokové pagody, vějíře z peří, sklo z Murana, objímající se pastýři a pastýřky na bonboniérách. Ale to nejkrásnější je na krbu: ozdobná chocholatá ptačí pera, palmová tráva a suché měsíčnice. Když večer usíná s pohledem upřeným na okrouhlou stropní rozetu, na níž visí věčné světlo z barevného skla, se mu ta směsice tajemných předmětů znovu zjevuje celá roztančená.
Avšak nic nejitří fantazii Christina Diora tolik jako masopustní veselí. Karneval je granvillská událost číslo jedna, účastní se ho i děti sotva odrostlé kolébce. Christianovi jsou tři roky, když prožívá svůj první karneval spolu s Raymondem a houfem dětí z vážených rodin. Všichni mají klobouky, jak se sluší a patří, i Christian má bílý klobouček se stuhou a námořnický oblek. Slavnostní čas, zářivý, vyzdobený, květinový, lehkovážný. Všechny děti vyvalují kukadla, když přichází král karnevalu, jenž se každý rok objevuje v jiném vystrojení. Tu jako panovník exotické země Jeho Výsost Abd al-Azíz VIII., tu jako Král pobřeží a vládce tučňáků nebo jako Bůh kuchařských umění či Vládce palačinek a lívanečků. Malý Christian Dior sleduje ze svého dvorku dlouhé hodiny pestrý průvod vozů v čele s Kavalérií trubačů, po níž za víření bubnů nastupují veteráni 32. divize zvaní Miláčkové tamboři a pak pod nápisem Dlouhé dny bez konce skupina legračních obrů a neméně legračních liliputánů, směšně poskakujících v divokém reji barev a pohybů.
Christian Dior zachycuje pohádkové obrazy na svých dětských kresbách – markýzy ozářené obrovským slunečním kotoučem, vodiče bílých slonů se smaragdovými náramky. Na okamžik, kdy bujará jízda zastaví přímo ve slavobráně z květů, se nedá zapomenout. Poté začíná hudební koncert, jenž po čtyři dny a čtyři noci bálů, tance a ohňostrojů nedá městu spát…
Tradice karnevalu vznikla za slavných časů, kdy zdejší námořníci vyplouvali ke břehům New Foundlandu. Granville, přístav u Lamanšského průlivu pyšně se tyčící na skalnatém ostrohu, byl až do počátku 20. století významným střediskem lovu tresek a loďařského průmyslu (hned po svém rivalovi Saint-Malo). Než námořníci vypluli, většinou kolem masopustního úterý, než se vydali podstoupit riziko ztroskotání, nemocí a zimy, oddávali se bujarým oslavám. Na přelomu století námořnické řemeslo rychle upadlo, avšak tradice karnevalu zůstala živá. Karnevalu se nic nevyrovná, dokonce ani velkolepá regata rybářských trojstěžníků u ostrovů Chausey v zátoce Mont-Saint-Michel – spor o primát je ostatně příčinou zarputilého zápolení mezi městy Granville a Cancale. V takovém stavu bujarosti jako o masopustu se Granville nikdy jindy nenachází. V létě masopust vystřídají radovánky pro úplně jiné publikum: s rozmachem železnice a módy přímořských lázní, šířící se na začátku 20. století, město přestává být nevlídným přístavem a mění se v elegantní lázeňské letovisko.
V tuto požehnanou, pro měšťanský stav přímo triumfální dobu, lidé horečně budují a baví se. Původní kasino nahrazuje v roce 1911 nový luxusní palác. Stavbaři rozšiřují náročným odstřelem pobřežních skalisek promenádu Tranchée des Anglais, vedoucí na pláž. Za rozvoj cestovního ruchu město vděčí hotelové společnosti Normandie, která vyzbrojena kapitálem rodiny Gouldových zahajuje stavbu hotelu Normandy, jehož sláva zastiňuje nejenom Granville Palace, ale i hotel Les Bains. Díky jemně písčité pláži a četným možnostem sportovního a hudebního vyžití se již Granville pyšní titulem „malého Monaka severu“ a stává se místem setkávání, kam se léto co léto vrací vybraná společnost se všemi svými kufry, chůvami a dětmi.
Christian Dior se narodil 21. ledna 1905 v půl druhé ráno jako druhé dítě dvaatřicetiletého Alexandra Louise Maurice Diora a jeho šestadvacetileté manželky Marie-Madeleine Juliette, rozené Martinové, bez zaměstnání, rodačky z Angers (v Maine-et-Loire). Mezi starším a mladším sourozencem je co do vzhledu obrovský rozdíl. Raymond je ramenatý pořízek s hranatou tváří, zatímco Christian má jemné rysy, podlouhlý obličej a mimořádně živé, trochu šikmé oči. Starší bratr jde podobou do normandské větve rodu, mladší je spíše po mamince. Maurice Dior se oženil s Madeleine Martinovou v roce 1898, když mu bylo pětadvacet let. Madeleine, dcera advokáta z Angers, však má přes svou matku Juliette, dívčím jménem Surosnovou, rodačku z Condé-sur-Ludot v kraji Calvados, z poloviny také normandský původ. Paní Martinová záhy ovdověla, své jediné dítě vychovala sama, a když dceru provdala, vrátila se zcela přirozeně do míst, odkud pocházela. Rodinné fotografie z doby kolem Madeleininých zásnub zachycují štíhlou tmavovlásku s pěkným držením těla, odhodlaným profilem a sebevědomým výrazem, jímž se výrazně liší od bonvivánů a korpulentních jedlíků, kteří ji obklopují. Maurice Dior má sice hranatý obličej, ale ušlechtilé rysy. Z jeho přistřiženého kníru a modrého pohledu čiší bohabojnost a zdraví.
Po Raymondovi a čtyři roky po Christianovi přichází roku 1909 na svět Jacqueline a roku 1910 Bernard. Odlišná stavba těla druhorozeného Diora, jehož útlá postava ve srovnání s ramenatými sourozenci připomíná bambusový stvol, zůstane patrná i později. Podobou bude Christianovi nejbližší až nejmladší sestra Ginette, narozená roku 1917.
Maminčiny zámky
Maurice Dior má na srdci jen štěstí svých nejbližších, v prvé řadě své ženy. Aby jí udělal radost nebo velkým dílem právě proto, se rodina nastěhovala do nově zakoupené vily Les Rumbs (výstižné pojmenování, označuje dílky větrné růžice). Pozemek leží daleko od krámů obchodníků, moštárny i nepříjemných pachů dolního města, kde měli svůj první byt. Opravdu, když vítr zafouká špatným směrem, z továrny na hnojiva ve vesnici na okraji Dionvillu, jejímž vlastníkem je právě Maurice Dior, se šíří odporné výpary až dolů do města. To pak Granvilští nelichotivě říkají, že to „smrdí Dior“. Ve vile na mořském břehu jsou Maurice Dior a jeho choť drobných nepříjemností ušetřeni. Paní Diorová se okamžitě pouští do práce, která ji bude zaměstnávat dlouhou řadu let: obklopuje se zelení. Jako první se vrhá na průčelí domu s růžovou omítkou, postaveném v prostém anglonormandském stylu, a přistavuje verandu pro zimní zahradu. Matčina vášeň pro květiny Christiana nakazí. Učí se jejich názvy nazpaměť a netrpělivě vyhlíží listonoše, až přinese barevné katalogy od firmy Vilmorin-Andrieux s nabídkou jednotlivých květin. Je z dětí Diorových jediný, kdo s matkou sdílí její zelenou vášeň, chodí za ní všude jako stín, naslouchá jejím hovorům se zahradníky, prožívá s ní starosti – budování zahrady je kvůli povětrnostním podmínkám hodně nevděčná práce. Vegetace zakořeňuje špatně navzdory větrolamnému plotu, jímž matka pozemek obehnala. Časem bude nutné postavit za zeleninovou zahradou skleník, aby bylo koncem léta kam přenášet květináče a truhlíky a pak je na jaře zase vracet zpět.
Maurice Dior nedokáže své ženě nic odepřít, rád jí dělá radost a slepě se podvoluje jejímu vkusu, protože cítí, že její ambice jsou prospěšné a povznášející.
Roku 1911 se rodina stěhuje do pařížské čtvrti La Muette a z Granvillu se stává letní byt. Šestiletého Christiana zpočátku změna prostředí netěší, cítí se vytržen ze svého sladkého, dětského nicnedělání pod ochranou zelených stromů a květin, které se mu ani trošku nechce opustit. Pak se ale do nového bytu vášnivě zamiluje.
Paní Diorová se očividně snažila přizpůsobit své pařížské bydliště panujícímu vkusu. Její syn je uchvácen nábytkem ve stylu zvaném Ludvík XVI.-Passy – lakovanými sloupky, prosklenými dveřmi a obložením s damaškovou výplní, jež patří k vrcholům tohoto módního slohu, jenž představuje návrat k přeplácanému stylu osmdesátých let 19. století a Napoleonu III. a vévodí měšťanským interiérům. Štěstí v pohodlném, krásném bytě v elegantní čtvrti, procházky v Buloňském lesíku, soukromá katolická škola J. Gersona, kde Christian potkává své první kamarády, zkrátka dětství jako ve vatičce.
Madeleine Diorová je stejně důsledná při výchově dětí jako při plnění svých smělých zahradnických plánů. Patří k viktoriánské generaci, která otevřené projevy citů považuje za nebezpečné a ohrožující charakter nastávajících dospělých, a hlavní zásadou, jíž se striktně řídí, je přísnost. A to i v případě poslední dcerky Ginette, které se později začalo říkat Catherine: „Maminka byla ještě přísnější na své dcery než na chlapce.“ Pouze Christianovi jako jedinému se daří překlenout vzdálenost mezi oběma světy a s matkou se sblížit; sourozenci je pokládán za maminčina mazánka. Než však do jejího světa pronikl, musel napřed prolomit bariéru. Učil se zpaměti názvy květin, trávil dlouhé hodiny prací po jejím boku, tiše ji pozoroval. Pak teprve mezi nimi vzniklo důvěrné pouto, budované na pozvolných proměnách zahrad a domů Christianova raného dětství.
Užívání telefonu je ještě v plenkách, a když ho Maurice Dior nechá zavést do vily Les Rumbs, patří mezi první: v Granvillu dostává číslo 12. Ozvěna magického zvonění telefonu, jenž je umístěn daleko z dosahu dětí, vyvolává vzrušení a děcka se ho nemohou nabažit. Jít k telefonu lze pouze se souhlasem otce. K získání povolení je ovšem třeba, aby byl žadatel přijat v komnatách vyhrazených panu Maurici Diorovi. Jeho kancelář s vlastním vchodem, jež mu umožňuje přijímat návštěvníky, aniž by to rušilo soukromí rodiny, je v zadní části domu. Kancelář je přístupná z malé verandy s prosklenými okny, jejíž podlahu s mozaikovou dlažbou zdobí uprostřed motiv větrné růžice. Telefon se nachází právě v této místnůstce, a to na skrytém místě, v dřevěné skříni stojacích hodin na klíč, jehož strážcem je Maurice Dior.
Do otcovy jámy lvové vchází Christian Dior vždy ztuhlý úctou. Cínové renesanční hodiny s hrozivě vyhlížejícími halapartníky i maska černošky, schopná kohokoli pozřít, ho naplňují posvátnou hrůzou. Grafiky zobrazující hřmotné, kníraté mušketýry mu také na klidu nepřidávají. Zkrátka, i když dobře ví, že tatínek je hodný, nikdy do místnosti nevstupuje bez obav. Je to místo, kde se udílejí výtky a tresty a ani odměna ve formě přiblížení se tajemnému telefonu na tom nic nemění. Sousední pokoj, jídelna, je rovněž zahalena nepřívětivou atmosférou. Do těžkého nábytku ve stylu Jindřicha II. jako by se otiskly nekonečné hodiny sezení v prkenné poloze u stolu, v jehož čele sedí otec v tvrdém límečku, přísně sleduje, co kdo říká, a z úst vypouští samé nezpochybnitelné moudrosti. Otcovských výsad se pan Dior ujímá stejně rozhodně jako úlohy předsedy četných spolků.
Kariéra Maurice Diora je nadmíru úspěšná. Spolu s bratrancem Lucienem, poslancem a budoucím ministrem, stoupá i s rodinou krok za krokem na společenském žebříčku a z venkovských kořenů ji vyvede až mezi podnikatelskou buržoazii. Oba Diorové, rodáci ze Savigny-le-Vieux na pomezí krajů Calvados a La Manche, měli zajímavý osud: z původních zemědělců se vypracovali v průmyslníky, kteří ve třech generacích úspěšně vybudovali jednu z největších ozdob francouzského chemického průmyslu.
Tatínkova sláva
Zakladatelem tradice je Louis-Jean Dior (1812–1874), Mauriceův dědeček, sedlák a starosta ve vesnici Savigny-le-Vieux, jenž v roce 1832 založil podnik na výrobu hnojiv (vyráběnných z kostí) v Donvilleu-les-Bains v bezprostřední blízkosti Granvillu. Krátce poté dostal dobrý nápad dovážet z Chile a Peru guáno a těžit pobřežní chaluhy. Jeho potomstvo, celkem pět synů, se rozprchlo po celém kraji. V další generaci se ujímají kormidla podniku dva bratranci, Lucien a Maurice Diorovi, jejichž obchodní kapitál dosahuje v roce 1907 zhruba půldruhého milionu franků. Firma prosperuje a rozšiřuje činnost na výrobu kyseliny sírové pro fosfátová hnojiva, jež se nikde jinde nevyrábí. Tehdy zaujímá v tomto odvětví Francie první místo na světě a firma Dior, největší podnik v Normandii, se na tomto úspěchu podílí 15 %. Vlastní také těžiště fosfátů v departementu La Meuse a v Ardenách.
Lucien a Maurice Diorovi v roce 1912 podnik, doposud nesoucí obě jejich jména, reformují na akciovou komanditní společnost s názvem Dior, synové a spol. a stávají se jejími řediteli. Kapitál záhy vzroste na čtyři miliony franků; je to zlatý věk firmy, jež v následujících dvaceti letech prožívá období největší expanze. Pobočné závody vznikají v Landernau, v Rennes a ve vesnici Saint-Marc u Brestu – tento závod čeká po zavedení výroby pracího prostředku Saint-Marc slavná budoucnost. Roku 1923 se firma stává akciovou společností a několikanásobně navyšuje kapitál.
Dětství Christiana Diora spadá do období, v němž otec Maurice začíná rozmnožovat své jmění. Známkou úspěchu je stěhování rodiny do Paříže, do ulice Albéric-Magnard ve čtvrti La Muette; krátce nato se na pařížskou adresu rue d’Athènes číslo 9 stěhuje i sídlo firmy Dior. Mauriceův bratr Henri Dior stále hovoří s normandským přízvukem, je právníkem, ale nemíní se stěhovat. Je to jemný a vzdělaný muž, jenž si občas rád zaveršuje, v továrně zůstává tichým partnerem, spokojeným s pravidelně vyplácenou rentou. Otec Maurice a Alexandra se dostal do Paříže až v pozdním věku, naproti tomu Maurice žije již ve svých třiceti letech. V Paříži na vysoké noze i s rodinou. Večeři v rue Albéric-Magnard podávají majordomové v bílých rukavicích a v domácnosti se na nějaký ten frank nehledí. Paní Diorová, pověstná svými kyticemi, si pro ně chodí do proslulého Orêveova květinářství v Passy, kam ji často doprovází i její malý synek. Nákladná přestavba vily v Normandii, pařížský způsob života a touha se ukazovat souvisí nepochybně s tajnou rivalitou mezi Madeleine Diorovou a její švagrovou Charlotte, manželkou poslance. Ženy obou společníků se před časem rozkmotřily, ale to jim nebrání, aby se zpovzdálí nepozorovaly ostřížím zrakem. Na výdaje se neohlíží ani Charlotte, která svůj čas tráví střídavě na zámečku v Normandii a v pařížském bytě na náměstí Malesherbes.
Význačnou postavou rodiny je bezesporu Lucien Dior (1867–1932), absolvent polytechniky, v roce 1905 zvolený voliči v okrsku Avranches-La Manche do parlamentu za Národní unii. Poslancem zůstane až do své smrti. Již jeho otec Lucien I. byl v Granvillu starostou, Lucien II. má ale mnohem vyšší ambice. Vykonává četné funkce na místní úrovni – je předsedou soudu (1903–1906), spoluředitelem továrny, kterou rozvíjí, a pomáhá tím udržovat zaměstnanost nejenom v Granvillu, ale i v přilehlém okolí. Zaslouží se i o rozvoj přístavu. Jako ministr obchodu ve vládách Národního bloku Aristida Brianda a Raymonda Poincarého (1921–1924) orientuje zahraniční obchod především na naftu a hedvábí. Památku význačného rodáka, který se stal terčem ostrých výpadů regionálního tisku, dnes připomíná bulvár Lucien Dior. Politická atmosféra třetí republiky byla neobyčejně vzrušená. Diorové byli katolíci a republikáni, což – promítnuto do souvislostí doby, kterou stále ještě otřásala Dreyfusova aféra – znamenalo, že patřili k „osvíceným katolíkům“, nebrojili proti církvi a smýšleli spíše doprava. Lucien Dior vyhrál své první volby díky hlasům „reakce“, a ačkoli byl vyznavačem pokroku, místní zpravodaj Le Granvillais na něm nenechal nitku suchou. Označil ho za „monarchistu“ a častoval dalšími přízvisky podobného kalibru, jejichž stín, jak to na malém městě bývá, ulpěl na celé rodině.
Jaká krev ještě kolovala v žilách Diorů? Z pěti větví zakladatele továrny i rodu Louise-Jeana Diora se v linii nejstaršího z pěti dětí Louise Diora (a jeho manželky rozené Bouttevillainové), jenž odešel z továrny a založil ve Val-ès-Fleurs pivovar, vyskytuje syn Georges, ten se pustil do zpracování uhlí a korkových zátek, k čemuž využíval přístupu k řece na pozemku ve Val-ès-Fleurs (občanům města důvěrně známého toku – pralo se v něm prádlo), a dcera Marguerite, ta se stala lékařkou. V zajímavější linii Victora (a jeho manželky Perrierové) je jeden šansoniér jménem Edmond, povoláním poštovní úředník, jenž se umění věnoval při zaměstnání, další syn pracoval v bance a poslední byl pedikér. Synové Armanda Diora (a jeho manželky rozené Lelièvrové) působili také v průmyslu – je mezi nimi jeden inženýr chemie. Jak vidno, mezi potomky rodu vynikli právě ministr Lucien Dior a Christianův otec Maurice Dior. Jejich vzestup byl impozantní. Otcové obou – Lucien I. a Alexandre – se oženili se sestrami, první s Anidou, druhý s Ernestinou Angéovými, dcerami mimořádně silné ženy, která sbírala staré hadry a s kuráží tlačila svou káru vesnicemi, jelikož musela živit rodinu. Provdala se totiž za muže sice pohledného, ale nepodnikavého. Zdá se, že v genech Diorů se objevuje určitá bezstarostnost, zejména u těch jejích členů, k nimž byla příroda co do vzhledu štědrá. Alexandre Dior, Christianův dědeček a jeden ze zeťů této rázné ženy, byl žoviální člověk, v neděli měl pro každého místo u stolu, ale jako vášnivý hráč baccaratu byl častým hostem v kasinu. Patrně měl v hazardu stejné štěstí jako při práci na rozhojňování svého jmění.
Podobně jako na obrazech bratrů Le Nainových s motivem venkovanů, o jejichž francouzských kořenech nemůže být pochyb, tak i v galerii portrétů rodiny Diorů, urostlých, hranatých a trochu ospalých pořízků s dobrým zažíváním, jako by se táhla stopa země galské již po celé tisíciletí. V poslanecké sněmovně se přesto dostala na přetřes otázka, zda původ rodiny Luciena Diora je skutečně francouzský, a to při parlamentní potyčce s historikem Salomonem Reinachem – ten naznačil, že Dior je obvyklé jméno španělských Židů. Lucien poté podnikl rozsáhlé genealogické šetření, které prokazatelně doložilo stopy Diorů v kraji již od 17. století. Donucen k ověřování původu, nezůstal na půli cesty a pokračoval v pátrání po předcích po severních cestách, což ho dovedlo až k vikingům, konkrétně ke druhé vlně vikingských osadníků, s níž se Diorové měli v kraji poprvé objevit. Tehdy již v Normandii vládl Vilém Dobyvatel, jenž v symbióze skandinávské a galofranské tradice budoval nový normanský stát. Předtím, než Angličané v roce 1493 postavili granvillskou pevnost, měl být Granville lenním územím normanského velitele jménem Gran, který vlastnil také poloostrov Lihou. Místní historikové včetně vlivného Charlese de La Morandière nemají o invazi Vikingů zcela jasno a prenormandský původ Diorů je rovněž ryze hypotetický. Nicméně bádání v rodopisech, které Lucien Dior podnikl v Dánsku, nasvědčuje, že rod mohl pocházet z Elsinoru a přijít do Francie na výzvu vévody z Normandie po uzavření dohody v Saint-Clair-sur-Epte.[2] Podle tohoto vzácného rodinného dokumentu „je pravděpodobné, že první Dior, který se usadil v Normandii, vlastnil nějaká práva ke klášteru Savigny-le-Vieux, což by mohlo vysvětlovat, proč se listiny nacházejí v oblastním archivu. Ačkoli dánský pergamen není historicky ověřen, má svůj poetický potenciál, neboť skýtá Diorům možnost přetřásat téma rodinných předků, o něž se přece klidně mohl zajímat i velký skotský bard Ossian!
Hledání sebe samého se ubírá po tajemných cestách. Christiana Diora otcův svět ani trochu nepřitahuje. Návraty námořníků z New Foundlandu a trojstěžníků s nákladem guána pro rodinné sklady ho nevzrušují. Když má navštívit otcův závod, který na něj působí otřesně, jeho nezájem dokonce přerůstá v odpor. Později píše: „Tam se patrně probudila má hrůza ze strojů i mé pevné odhodlání nikdy nepracovat v kanceláři, na úřadě ani v ničem jiném, co by se tomu podobalo.“ Životem ho bezesporu vede maminka: chodí jí v patách a jeho smysly se probouzejí v kontaktu s jejím květinovým, nazdobeným světem hojnosti. V konzumním lačnění paní Diorové po kráse, pomineme-li velkou touhu po společenském vzestupu, je patrná určitá podvědomá snaha o kompenzaci málo lesklého obrazu manželova povolání. V jejím obrovském zahradnickém úsilí přece lze spatřovat i skrytou potřebu zahnat voňavou zahradní flórou obtížné pachy, na nichž bohatství jejího chotě vyrostlo. Děti mívají velmi jemná a vnímavá tykadla, která nám dospělým chybí, a neomylně dokážou vycítit to, co bychom před nimi chtěli skrýt.
Způsob, jakým se Christian instinktivně vymezuje vůči otci, a to velmi záhy, je udivující: „Zatímco starší Raymond projevoval spíše sarkasmus, s nímž se otevřeně stavěl proti otci, Christian byl vždy hodně poddajný,“ vzpomíná bratranec Michel Dior. Dělá to dojem, jako by mladší syn již tehdy myslel na budoucnost, na to, co bude po otci, ale předem se vyvazoval z odpovědnosti převzít následnictví, když se v raném dětství rozhodl, že do otcových záležitostí nebude vstupovat. Christian nepociťuje potřebu vyhledávat konflikty, chová se k otci s veškerou úctou, tak jak mu velí konvenční výchova, při níž generace žijí odděleně a v konverzaci se nesmějí objevit zakázaná témata. Ve správné buržoazní rodině se před dětmi nehovoří o obchodech a o penězích. Na tom trvá obzvláště paní Diorová. Christian Dior později vzpomíná: „V prvních letech jsem byl hodný chlapeček, dobře vychovaný, vždy pod dohledem nějaké Fraülein, jinými slovy totálně neschopný se sám o sebe postarat.“
V tomto chráněném dětství, v němž mnohé zůstává jen naznačeno, si lze tím spíše vytvořit svůj vlastní svět. Avšak je třeba chtít a umět do něj unikat. Zatímco starší Raymond bojuje s rodiči – za pár let uvidíme, v jak vzpurného a deprivovaného jedince vyroste –, mladší Christian utíká do svého světa, v němž si maluje rodinu v nádherných barvách. Nedostatek kontaktu s otcem, překonávání bariéry dělící ho od matky a všechny ostatní překážky ovíjí fantazií, která mu pomáhá zbavit se samoty. Klíč k pochopení nabízí sám Dior ve svých pamětech. Provází čtenáře z místnosti do místnosti, ze zimní zahrady až po prádelnu, jak granvillskou vilou, tak bytem v La Muette. Jeho dětský svět opět ožívá vysněnou atmosférou, místy a předměty, oblíbenými koutky i pocity, které mu fantazie vryla do paměti. Dior – ať již vědomě, nebo nevědomě, to jediné nevíme – po sobě zanechal rébus, který můžete rozluštit, pokud k němu máte šifru. Dům v Granvillu, líčený jako ostrov uprostřed nepohody, je alegorií jeho první samoty.
Dior, tj. Dieu (Bůh) a or (zlato), pozn. překl.
