Beatriz se vznáší na oběžné dráze madridských klubů a hledá kontakt s těmi pravými nebeskými těl(es)y. Osciluje mezi erotickým dusnem nebezpečně uhrančivé Moniky a sladkou stálostí bývalé striptérky Cat. Kartami zamíchá i drsná dávka mužské energie. Sex, drogy a techno jsou všudypřítomné v oslňujícím a svobodném Madridu 90. let stejně jako v zádumčivém a mlžnatém Edinburghu, kam Beatriz odjede studovat, aby uprchla před svým madridským peklem, a jen Vesmír ví, jestli tohle skončí happyendem.
Lucía Etxebarria je autorkou úspěšného románu Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti, který vydalo nakladatelství Garamond v roce 2007.
Přeložila Hana Kloubová, Váz., 288 stran
Datum zařazení do katalogu: 13.04.2011.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu.
Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. (…)
Rozdělí nás od sebe jen smrt.
Rút k Noemi. Rút, 1, 16-17
Jak to, že jsem u tebe došla přízně,
že se mě ujímáš, ačkoli jsem cizinka?
Rút, 2, 10
Přijala jsem čistotu jako nejhorší perverzi.
Marguerite Yourcenar
Žena neví, že bude hlavní hrdinkou hororu,
dokud se jí nestane.
Naomi Wolfová
Hřbitovní oběžná dráha
Kapitola I
Však ve snech ke mně přijď ať můžu žít
Svůj život zas byť mrazil smrti vzdech
Vrať se mi zase v snech ať můžu dát
Tep za tep Dech za dech
Ztichle skloň se blíž
Jak kdysi dávno lásko dávno již
CHRISTINA GEORGINA ROSETTIOVÁ
Echo
„Nechápu, proč čteš takový kraviny,“ zabručela jsem naštvaně, ne že bych snad chtěla cenzurovat její vkus, co se literatury týče, jen jsem na sebe chtěla upozornit. Další z odpolední, která jsem jedno po druhém trávila u ní doma, po tolikáté, že už Mónica necítila potřebu se mi věnovat. Její pokojík byl i můj, to jsem věděla, a mohla jsem si tam dělat, co jsem chtěla. Ale povídat si se mnou, to zase Mónica nehodlala.
Zvedla oči od knížky, posunula si brýle ke kořeni nosu jako učitelka a zvysoka a pobaveně se na mě podívala.
„Odkdy je z tebe kulturní fašistka, prosím tě? O co ti jde? Abych trávila celé dny nad Dostojevským nebo tak něco? Hele, co kdybys na chvíli zapomněla, že tu jsem,“ řekla ta zářivá hvězda mého bytí, oslnivá brunetka s inteligencí dosahující kosmických výšin, a znovu pohřbila hlavu mezi stránkami knížky.
Seděla jsem schoulená do klubíčka v rohu postele, hlavu na kolenou, plně zaměstnaná nicneděláním, příliš utopená ve vlastní nudě, než abych byla schopná nějaké aktivity za účelem jejího potření. Hudební kulisa, pokud si vzpomínám, mohli být The Cure nebo tak něco. Určitě něco ponurého, spousta vzdoru v černobílém provedení, se zpěvákem od hlavy k patě navlečeným do smutečního, takový styl muziky Mónicu bavilo poslouchat v podobných nekonečných odpoledních.
Když myslím na Mónicu a její nebeské tělo, představuju si obrovské teleskopy, schopné přiblížit nejvzdálenější hvězdy, galaxie rozpínající se do nekonečna, zářivou hmotu, tryskající světlo a radiaci, oslnivé supernovy a věčně žhnoucí asteroidy obývající její nitro jako ohromnou jadernou pec.
Jsou dva typy hmoty; jedna ve vesmíru září, ano, ty hvězdy, co svítí a hřejí, červení obři a žlutí trpaslíci, ale taky existuje ta temná, černé díry třeba, zmrzlé planety, bludné hvězdy, hnědí trpaslíci, opuštěné měsíce a hřbitovní oběžné dráhy.
Když byla Mónica ve svém pokoji, zatahovala závěsy a stíny vrhané nábytkem se mihotaly v chvějivém světle lampičky z nočního stolku, jako by improvizovaly podivný tanec v rytmu té gotické hudby. Móničino teritorium, postavené mimo čas a prostor díky velmi zvláštnímu tunelu relativity, který zbudovala silou své vůle, se štítivě drželo stranou od rutiny vládnoucí zbytku domu. Tam nedoléhaly věčné lamentace její matky, nekonečné pobrukování uklízečky ani dětinské rozhovory jejích sourozenců.
„Ve vzdálenosti 36 000 kilometrů od Země,“ četla nahlas, „se nachází geostacionární oběžná dráha, pevně vázaná na atmosféru, protože se pohybuje stejnou rychlostí jako Země: je to hřbitovní oběžná dráha, poslední úložiště satelitů poté, co přestanou být užitečné. Všechny satelity disponují rezervní energií, takže když se u nich vyskytne nějaký problém, ten poslední zbytek paliva se využije k cestě na hřbitovní oběžnou dráhu, kde už zůstanou navždy kroužit v prostoru, aniž je potřeba nějaký motor, který by je tam udržoval.“ Takže abychom si rozuměly, ty chudinky satelity jsou jako sloni, kteří odcházejí zemřít na společný hřbitov. Nakonec to má i svou poetickou stránku, když o tom člověk přemýšlí. „Představ si to, Beo, obrovské hromady harampádí, co měly sloužit především ke komunikaci, němé, navždycky izolované, obklopené armádou podobného harampádí, s kterým si už nikdy nepokecají. To je ohromný, ne?!“
Mysli na to teď, Beo, po tolika letech. Už čtyři roky Mónicu nevídáš. Vzpomeň si na samotu satelitů, orbitální samotu. Opuštěné těmi, kterým kdysi sloužily. Zapomenuté a chladné. Všude kolem pláň prázdnoty a absolutna, v ledovém tichu zmrzlého vesmíru, pokryté vrstvou námrazy, která se nezatřpytí, protože tam není ani paprsek světla, který by se dal odrážet. Nehybné a důstojné v ledovém důchodu, zesnulé, bezduché mrtvoly z promrzlého šrotu, starožitní obři z oceli, která kdysi přenášela životně důležitá data, údaje a cifry. Data, údaje a cifry, na které si už nikdo nevzpomene. Ani síla oceli neunikne bezmoci. Teď se tam vznášejí, bez spojení, polorozpadlí titáni, co přišli o svou sílu, odsouzení k věčnému zrezivělému mlčení, a vytyčují prostor zoufalého, zpustošeného sektoru. V každém případě mysli na to, jak málo znamená čas v slepé krajině, kde každá minuta je stejná jako ta předchozí, kde po každé vteřině následuje další, identická. Neměnná, pohlcená uvadajícím časem. Hřbitovní oběžná dráha. Orbitální samota.
Někdy si říkám, Mónico, ať už jsi kdekoli, že mně se stalo to samé. Že jsem byla na svět poslána s úkolem dorozumívat se s ostatními bytostmi, sdílet s nimi data, přenášet je. A stejně jsem nakonec zůstala sama, obklopená jinými tvory, kteří bezcílně plují prostorem kolem mě v téhle prazvláštní atmosféře lhostejnosti, necitelnosti nebo pouhé omezenosti, kde člověk nemůže čekat, že ho snad někdo vyslechne, natož že by mu dokonce porozuměl. Kolem nás obíhají celé vesmíry, hvězdy, slunce, měsíce, galaxie, aerolity, velké hvězdné konstelace, mraky plynu, planetární systémy, mezihvězdný prach. Dokonce i vesmírný odpad. Ale především ticho, které se nedá prozkoumat a které všechno pozře. Nepředstavitelná černá prázdnota, nerozluštitelný klid. A i když vím, že by to tak nemělo být, tak se prostě cítím vzdálená miliony světelných let od jakékoli známky života, jestli vůbec kolem mě nějaký je. Cítím, že se vznáším na hřbitovní oběžné dráze.
Město v troskách
Kapitola II
Láska patří sama sobě, hluchá k prosbám,
neměnná vůči násilí. Láska není věc, s kterou se dá obchodovat. Láska je to jediné, co je silnější než touha, jediný opravdový důvod,
proč odolat pokušení.
JEANETTE WINTERSON
Napsáno na těle
Nesnaž se bolest pohřbít: prostoupí zemí pod tvýma nohama, dostane se do vody, kterou musíš pít, a otráví ti krev. Rány se zacelí, ale vždycky po nich zůstanou více či méně viditelné jizvy, které tě potrápí vždycky, když se změní počasí, připomenou se, že tady jsou, na tvé kůži, a ty si vzpomeneš na ránu, která je způsobila. A vzpomínka na tu ránu ovlivní tvá budoucí rozhodnutí, způsobí zbytečný strach a vleklé smutky, a vyroste z tebe ušlápnutý a zbabělý tvor. Proč se snažit utéct a nechat za sebou město, které vidělo tvůj pád? Kvůli marné naději, že někde jinde, v příhodnějším podnebí, už tě jizvy nebudou bolet a napiješ se čistší vody? Kolem tebe vyvstanou stejné trosky tvého života, protože ať půjdeš kamkoli, všude si s sebou poneseš své město. Není žádná nová země ani nové moře, zbabraný život zůstane zbabraný pořád stejně, ať jsi kde jsi. Je mi dvacet dva let a mluvím ústy druhých.
Opakuju stejná slova, jaká jsem četla v knížkách. Některé byla napsány před tisícem let, jiné vydali před dvěma. Nakonec totiž všechno, co kdo napíše, skončí jako poznámka pod čarou něčeho napsaného dávno předtím. Na světě existuje jediné téma, život, a život je vždycky stejný: stejné záření prostupuje celý vesmír a není zvlášť svázané s ničím konkrétním. Všechny naše činy, všechny naše lásky jsou opakováním jiných, které už se přihodily, a proto v knížce vždycky najdeme odpověď na některou z našich otázek. Problém spočívá v tom, že tomu psanému nerozumíme, dokud to tak či onak neprožijeme, a mně přijde, že teprve teď začínám rozumět větám, které jsem kdysi četla.
Teď rozumím tomu, že město mě pronásleduje, že chodím pořád po těch samých ulicích a že je potřeba, abych tu pohřbenou úzkost vyhrabala, než mi začne hnít pod nohama. Proto opouštím jedno město a vracím se do druhého, protože vím, že v podstatě obývám stále to samé. Myslela jsem si, že jsem utrpení nechala za sebou, a teď vidím, že si ho vleču na zádech, a tak se vracím zpátky do toho města, které jsem tolik nenáviděla.
Je mi dvacet dva. Madrid jsem opustila v osmnácti, byl to tátův nápad. Vzhledem k tomu, že jsem neměla zrovna pořádek v tom, co chci v životě dělat, a protože atmosféra mezi mnou a mojí mámou začala povážlivě houstnout, proč bych se vlastně nevydala na rok někam ven, studovat angličtinu? Poprvé v životě jsem souhlasila s jejich nápadem, protože já taky chtěla odejít, vypadnout z domu a konečně ztratit tátu a mámu z očí. Snila jsem o tom už léta a takovou příležitost, jaká se mi teď nabízela, jsem nemohla propást, když už mi ji naservírovali na stříbrném táce.
Měla jsem i další důvody, o kterých táta neměl ani ponětí, ale které přímo volaly po tom, abych mezi ně a sebe postavila světa kraj. Cítila jsem se ve městě jako v kleci, promrhala jsem roky, které jsem tu strávila. Bylo toho hodně, co táta nevěděl o životě, jaký jsem tu vedla.
Rozhovor s ním urychlilo zuřivé hledání místa, kam mě odložit. Jakákoli univerzita, kam by mě přijali, nám byla dobrá, a tak to nakonec vyhrál Edinburgh, i když zrovna tak jsem mohla skončit kdekoli jinde. Proběhlo množství mezinárodních telefonických rozhovorů a dlouhá putování z ambasády na ambasádu, než zjistili, že edinburská univerzita jako poslední disponuje v této roční době volnými místy na koleji. Předtím jsme se snažili najít místečko na spoustě jiných škol, ale všude nám řekli, že voláme příliš pozdě.
Takže jsem skončila v Edinburghu, vlastně náhodou. Studovat ve Skotsku by mě v životě nenapadlo. A takhle to mám se vším… Někdy si říkám, že většinu nejdůležitějších rozhodnutí jsem udělala jen tak bezděčně.
Když jsem přijela do Edinburghu, myslela jsem si, že když jsem teď plnoletá, život se mi zrychlí, že bude čím dál bohatší a intenzivnější. Netušila jsem, že jsem krůček od mrtvého bodu.
Týden po přistání v téhle zemi se na mě sesypalo všechno, o co jsem přišla, a brečela jsem jsem stejně jako mraky nad městem, které mi nabídlo útočiště. Harmonické město se středověkým půdorysem, němými kameny a gotickými střechami, dřevěnými trámy, pilíři a lampami na ulicích, kde to nijak zvlášť nežilo. Město, které se rozrůstalo kolem svého jádra, stará část do sebe přirozeně vtělila novou a přizpůsobila ji ke klidnému, hlubokému obrazu svému.
První měsíce mám v paměti jakoby nanečisto, spleť vlhkých šedých hodin monotónně ubíhajících jedna za druhou; růženec dní prosáklých steskem, jeden za druhým, lišících se jen jménem, které jim určil kalendář. Po pátku třetího přišla sobota čtvrtého, pak neděle pátého, nevyhnutelně. Úzkost se jako bludný koráb pomalu topila v bažině času, ta úzkost nad tím, co jsem smazala, ztratila, co se ve mně usazovalo jako kapky vnitřního deště. Abych ji umlčela, stanovila jsem si spartánský studijní program a má denní rutina se odehrávala mezi kamennými zdmi univerzity porostlými mechem a studeným a ponurým pokojem, s hlavou zahrabanou mezi knihami a sešity, chtěla jsem zahltit mysl, našlapat ji údaji, ucpat její vývody čerstvě naučenými slovy a pohřbít vzpomínky pod gerundii a participii a citáty Shakespeara, jen nemyslet na to, co jsem nechala za sebou. Nenáviděla jsem tu kolej, nenáviděla společnou umývárnu a sloupanou omítku na zdech, a především jsem nenáviděla svůj pokoj, jehož zařízení se omezilo na jednu postel připomínající lehátka v lyžařských ubytovnách a stůl se zachovanými iniciálami nějakého mého předchůdce, vyrytými nožem, a taky jeho předchůdce a čert ví kolika před-před-předchůdců ještě. Byla jsem smutná a prázdná. V prázdném prostoru, s nedostatečným osvětlením, nemajetná, postrádající atmosféru intimity, potřebná všeho toho, co dělá člověku z domu jeho hrad. Ale umínila jsem si, že ve svém domácím vězení vydržím; věděla jsem, že jediný způsob, jak zůstat v Edinburghu, je dokončit na výbornou kurz angličtiny pro cizince, do kterého jsem se zapsala. Tak získám stipendium (jak se taky nakonec stalo) a pod záminkou opravdového studia na univerzitě budu moci zůstat další tři roky v městě utopeném v mlze, pod ochranou mohutného hradu věčně zamotaného do cárů mléčné mlhy, a už se nebudu muset vrátit do sluncem prozářeného Madridu, který mi tolik chyběl. Scházel mi strašně, ale nechtěla jsem se vrátit, nebo spíš nemohla. Nutila jsem se, abych si zvykla a ovládla stesk se stejnou tvrdohlavostí, s jakou jsem ve čtrnácti nechávala na talíři polovinu porce, i když mě žaludek bolel hlady.
Vycházím z domu v sedm hodin ráno. Cat ještě spí. Včera hodně vypila a hodně se nabrečela. Tiše jsem se zvedla, abych ji nevzbudila. Odcházím po špičkách. Nedokážu nešramotit a ten zvuk proniká nehybností spícího těla, zachvěje jím, ale nevzbudí. Naposledy se podívám na malinký kočičí nos opřený o polštář. Vím, že se naštve, až se probudí a přijde na moji poslední zradu, že jsem odešla a nevzbudila ji. Ale já nechci protahovat rozloučení, jako když v nemocnici přístroji prodlužují agonii umírajícího. Vedle postele leží mrtvolka lahve, opřená o vyduté zelené břicho, Cat ji zvládla vyprázdnit celou mezi prosbami a výčitkami, a její hrdlo na mě míří a obviňuje jako při hře na pravdu, co jsem jako malá hrála se sestřenicemi. Ve vzduchu zůstala viset věčná otázka Cat, kterou vyslovila v různých obměnách tisíckrát: Řekni mi pravdu… Máš mě ráda? Jen pravdu. Ale pravda není snadno definovatelný a neměnný stav. Pravdu má každý ve své hlavě. Nezáleží na údajích, číslech a datech. V chodbě zrychlím, pár krátkých němých kroků a opatrně za sebou zavírám dveře. Nádraží je odsud kousek, stačí přejít Lothian Road.
V tuhle hodinu ráno jsou všechny obchody zavřené. Tmavé profily domů se rozpouští ve vlhkosti zataženého nebe. V odrazu výloh ještě spících obchodů – Boots, C&A, Marks and Spencer, Dolcis, The Body Shop – vidím vysokou hubenou holku, která by se mi mohla líbit, kdybych nevěděla, že jsem to já, a nemůžu si nevzpomenout, že když jsme se s Cat poznaly, naše oblíbená zábava byla procházet se přesně touhle ulicí, čas od času jsme se zastavily před nějakým obchodem a kupovaly jedna druhé bonbony. Držely jsme se za ruce a všichni chodci si nás podezíravě prohlíželi. Jednak je šokoval pohled na dvě holky, jak se procházejí ruku v ruce. A pak taky proto, že jsme byly mladé a pěkné a stálo za to se na nás podívat. Věděla jsem to a byla jsem pyšná, šťastná jako malá holčička, která si poprvé vyjde na procházku se štěňátkem pudlíka, co dostala k narozeninám. Přejdu Lothian Road, za sebou nechávám staré domy z červených cihel zčernalých kouřem se šedými břidlicovými střechami. Ulice jako by se v mlze prodlužovala a oči hledají ustupující horizont. Táhnu za sebou kufr na kolečkách, lepí se mi na nohy jako věrný pes, tisíce drobných kapek mi padají na nos a máčejí vlasy a já nejsem s to vymazat si obraz spící Cat z paměti. Ale kufr váží víc než špatné svědomí.
Na nádraží nikdo nečeká. Prvním vlakem do Londýna asi moc lidí nejezdí. Trafika ani stánek s občerstvením ještě nemají otevřeno. Na čerstvě probuzené nástupiště přicházejí další tři stíny, čekají také na můj vlak a rozplývají se ve sražené vlhkosti mého přerušovaného dechu. Uběhne několik minut, zdají se mi jako věčnost. Jeden z neznámých pasažérů si zapálí a ze zapalovače vyšlehne náhlá záře, na vteřinu osvětlí perspektivu nástupiště; druhý si zvedá límec kabátu ke krku v marném pokusu zvítězit nad ranním chladem; nějaká dívka měří krátkými netrpělivými kroky asfalt, pět dopředu, pět zpět, zbytečný tanec, co nikam nevede. I když sdílíme stejné napětí z očekávání stejného vlaku, který nepřijíždí, nepodíváme se na sebe, nevyměníme si jediné gesto solidarity nebo sympatie. Konečně přijíždí vlak, právě když si říkám, že mi zmrzlé ruce musí už už upadnout. Uložím si kufr do zavazadlového prostoru a uvelebím se na sedadle. Necítím se tu dobře, ale připravuju tělo a hlavu na hodiny cesty, která mě čeká.
Hvizd startujícího vlaku prořízne vlhký vzduch Edinburghu a obrysy nádraží se pomalu ztrácejí, jak vlak nabírá na rychlosti. Za oknem se střídají variace na totéž prokřehlé téma. Obrovská rozloha venkovské krajiny v pohybu pokrytá skvrnami barev; domky, skleníky, usedlosti oddělené zahradami. Mechově zelená, smaragdově zelená, trávově zelená… zelená, zelená, zelená, všechny odstíny tmavě zelené se mi míhají před očima pod nebem z kapek vody a cárů špinavé vaty. Zelená jako parky Edinburghu, zelená jako Catiny oči. Člověk si spojuje to, co se mu líbí, s věcmi, které se mu líbily dřív, a na základě vzpomínek vznikají spontánní sympatie; paměť mě ujišťuje, že pro zelenou budu mít vždycky slabost.
Neustálé drncání tká sítě mých snů a tvary se rozplývají, až se slijí v jedinou jednotvárně zelenou plochu, na kterou v duchu maluju Catinu podobu: doširoka otevřené oči obkroužené sotva postřehnutelným světlým obočím, které se sbíhá k malému, trochu ohrnutému nosu, co vyzývavě míří na kohokoli, s kým Cat mluví; neuvěřitelně vysoko položené lícní kosti, až příliš dokonalé, a pod nosem rty, rovné a plné. Souměrný ovál obličeje lemují prameny světlých vlasů jako stébla slámy, ovál z bílé kůže, z chladu a mléka, který nikdy nepoznal srpnové opálení. Cat, kočičí holka, by klidně mohla patřit mezi těch několik málo dívek, které pózují v reklamách na hydratační krémy: Tvoje pleť si zaslouží ochranu. A ty si zasloužíš lásku, myslíš, že to nevím?
Blondýnek jsem si nikdy zvlášť nevšímala, než jsem ji poznala. Řekla bych, že jsem měla Móničin obraz tak pevně usazený v hlavě, že se mi zdálo nemožné zajímat se o někoho, kdo se jí nepodobá. A přesto mě Cat zaujala od prvního okamžiku.
Poznala jsem ji před třemi a půl lety, když jsem byla ve městě půl roku, v jednom klubu s tmavými zdmi a nepříliš harmonickou hudební kulisou, kam byl vstup striktně omezen jen pro ženy a o kterém jsem se dozvěděla díky inzerátu v The List. Šla jsem tam, sama, když se mi jednou v noci zdálo moje bytí už nesnesitelné a vzpurný duch si žádal piva a kouře.
Máma mi říkala, že žena nikdy nesmí jít do baru sama. Všichni moc dobře vědí, co tam asi tak hledají ženy, které jsou bez společnosti. V tomhle jediném případě, a rozhodně z toho nehodlám udělat precedens, měla máma pravdu. Pořád si moc dobře vzpomínám na živelnou pohromu, co se strhla v Madridu poslední noc, kdy jsem si vyšla sama a ukázala jsem se v klubu Samopal, hledala jsem tam Mónicu, a měla jsem možnost se ujistit, že se muži od dob mládí mojí mámy nijak zvlášť nezměnili. Proto jsem se rozhodla ten první večer, kdy jsem se odvážila vyrazit někam v Edinburghu, jít se opít někam, kde nebudou chlapi, co nejdál od nevyhnutelných útoků, od problémů, které by má pouhá přítomnost rozpoutala. Nešla jsem tam hledat holku, nešla jsem tam proto, že bych se cítila jako lesba. Potřebovala jsem jen pivo a trochu muziky.
Když jsem vstoupila, chvíli jsem se bála, že asi nejsem na správném místě. Hordy holek poletovaly po parketu a narážely jedny do druhých, jako se nebeská tělesa – asteroidy, hvězdy, planety – někdy setkávají ve vesmíru. Jejich stíny splývaly pod záblesky světel odhalujících profily a postavy. Většina z nich byla ostříhaná nakrátko a měla na sobě kalhoty, i když se tu a tam ukázalo zjevení převlečené za femme, s úzkou sukní a lví hřívou. Když se člověk chvíli pořádně díval, přišel na to, že tu mají přesně rozdělená teritoria. Houževnaté radikálky okupovaly levé křídlo, uniformně navlečené do pánského, kouřily cigarety s gestem přístavního dělníka a drsným zamračeným výrazem, nohy přehozené přes sebe, kotník na koleni, v úmyslně mužné pozici. Na parketu tančily mladší holky, o poznání uvolněnější, jaké by klidně mohly být k vidění na jakékoli hetero diskotéce a nebylo by na nich nic divného. Jedna nápadná blondýna si dokonce troufla na luxusní dlouhé společenské šaty a koketovala se zrzkou, která ji polykala očima, zatímco s nervózním nuceným smíchem odpovídala na něco, co jí říkala kamarádka.
Nesměle jsem se nalepila na bar a lapala po vzduchu v dusivé atmosféře přemíry estrogenu. Už jsem tam trčela skoro hodinu, když jsem si všimla, jak v doprovodu skupiny holek přichází vysoká štíhlá světlovláska. Ještě si pamatuju, že na sobě měla černou koženou bundu. Budila pozornost. Tím, jak byla vysoká, krásná, jak si byla vědomá elegance úsporných kočičích kroků. První, co mě napadlo, bylo, že se podobá Nastassje Kinski. Je mi jasné, že to neslyšela poprvé.
Skupina, která ji doprovázela, se rozptýlila na výhodné pozice kolem parketu, zatímco světlovláska se jako statečný předvoj vydala do mého rohu pro něco k pití. Zastavila se tak dva metry ode mne, opřená o lokty na poloprázdném baru mi stála tváří v tvář, mezi námi jen zakouřený vzduch, který se stále zahušťoval díky stovkám cigaret v sále. Objednala si whisky a podívala se na mě. Usmála se. Oplatila jsem jí úsměv. Když jí barmanka podávala pití, upřela na mě pohled ještě jednou, tak nějak by se mohl dívat hroznýš na myš. Myslím, že mě hypnotizovala. Uvědomila jsem si, že se snaží zjistit, jestli jí dovolím, aby se ke mně přiblížila. Znovu jsem se usmála. Pochopila, že jí uvolňuju cestu, čtyři rázné arogantní kroky, jako by jí patřila každá dlaždička, na kterou šlape, a stála vedle mě. Nechtělo se mi věřit tomu náhlému štěstí.
„Ty nejsi odtud, že ne?“ zeptala se.
„Ne.“
„Říkala jsem si, jak tak na tebe koukám, odkud můžeš být…“
„Hádej.“
„Nevím… Z nebe?“
Týden nato odjížděla do Londýna strávit Vánoce s partou přátel. Já odjížděla na svátky do Francie. Slíbily jsme si, že si pošleme pohled. Táta musel jet do Paříže služebně a napadlo ho využít té příležitosti, vzít mámu s sebou a zorganizovat setkání ve třech, něco jako rodinné Vánoce, asi. Nikoho ani nenapadlo naznačit, že bychom se mohli setkat v Madridu. Důvody byly jasné a nebylo třeba se v nich šťourat: na neutrálním území se nebudeme hádat. Autory svých dnů jsem neviděla už měsíce a našla jsem dva staré unavené lidi, klesající pod tíhou let a vzpomínek. Během sotva jednoho roku se ze zralého svůdce se stříbřitými skráněmi stal důstojný stařeček se sněhobílými šedinami, zatímco máma překonala věkový limit pro kategorii elegantní paní a chyběl jí sotva krůček do vážné staré dámy. Dřívější nervózní klapot podpatků byl nahrazen vážným sledem šouravých kroků.
