Bartolomějská noc je stěžejní událostí vztahu mezi protestanty a katolíky v kontextu francouzských i evropských dějin. Nečekané rozuzlení napjaté situace, jejíž řešení měla přinést svatba Markéty z Valois s Jindřichem Navarrským 18. srpna 1572 v Paříži, překvapilo protagonisty obou soupeřících stran. Šest dní po svatbě, která se měla stát aktem usmíření mezi katolíky a hugenoty, jsou nejdříve v Paříži a posléze v celé Francii s posvěcením Královské rady masakrováni hugenoti po tisících. Jak se mohlo předpokládané náboženské usmíření zvrhnout ve vraždění? Arlette Jouannová zkoumá dodnes přijímané příčiny masakru, kterými jsou historicky tradované machinace Kateřiny Medicejské, spiknutí katolického Španělska, či obava krále z reformovaného náboženství, a dochází k závěru, že bezprostřední podnět k represivnímu zásahu státu dal sám král Karel IX. obávající se o suverenitu své vlády.
Přeložila Věra Dvořáková
Váz., 414 stran
ISBN 978-80-7407-084-6
Kniha vychází 2. prosince 2010
Datum zařazení do katalogu: 01.12.2010.
ukázka z knihy
ÚVOD
Otazníky kolem
bartolomějské noci
Neděle 24. srpna 1572. Pařížské ulice jsou ten den mokré, „jako kdyby bylo hodně pršelo“, řečeno slovy jednoho štrasburského měšťana, který zrovna projížděl hlavním městem.1 Nelesknou se však deštěm, ale krví.
Ještě za tmy tlupa vojáků vévody de Guise, hrdiny katolíků, přepadla a zabila v jeho bytě na ulici de Béthisy admirála Gasparda de Coligny, vojenskou hlavu protestantů; v Louvru švýcarské a francouzské gardy vytahaly z postelí a odzbrojily admirálovy hlavní poručíky a píkami je na nádvoří pobily.
To vše se děje se souhlasem krále Karla IX., donuceného k tomu tlakem okolností, jejichž osvětlení je pro historiky dodnes věcí různých názorů.
Za rozbřesku dne už je zabíjení v plném proudu. Katolíci s křížem na klobouku a na paži s bílou páskou, symboly domněle ztracené čistoty, křižují městem a ve jménu Boha pronásledují „kacířeí. Ozbrojené tlupy systematicky prolézají dům za domem, protestanty vlečou ven a bez soudu popravují; vysvlečená a často i zohyzděná mrtvá těla vláčejí k Seině, některá, jež předtím ležela v hromadách na náměstích nebo křižovatkách, dopravili na kárách. ÿeka je tak rudá krví, že Pařížané podle vyprávění jednoho kalvinisty z Millau „kvůli zkažené vodě a zápachu těl dlouhou dobu vůbec nejedli ryby.í2 Na předměstí Saint-Germain svrhávají mrtvoly do studny aux Clercs, kam se obvykle házejí kostry mrtvých
zvířat.
Děti, ženy, starci, neunikne nikdo. Do řeky letí kojenci vyrvaní matkám od prsu; maličké děti jsou pobíjeny spolu s rodiči, sluhové popravováni zároveň se svými pány. Domovy obětí jsou pleněny a vykrádány. Před svítáním se ˙zkostně rozeznělo poplašné vyzvánění ze Saint-Germain líAuxerrois, k němuž se brzo přidaly zvony ze sousedních kostelů. Všude je slyšet nářek pobíjených, křik vrahů a střelba z arkebuz. Král, vyděšený rozpoutanou krvelačností, se zavřel v Louvru; na jeho příkazy k zastavení masakru očividně nikdo nedbá. Město upadlo do rukou těch nejzuřivějších katolíků, rozhodnutých smést kacířství ze světa; ostatní se v hrůze zavřeli doma a neodvažují se vyjít ven. Ve většině ulic hlídkují gardisté, kontrolují každého, kdo projde, odhalují uprchlíky a vydávají je vrahům; kdokoli chce ven z města, musí předložit řádný průvodní list. Brány Paříže zůstávají po tři dny zavřené; kořist má minimální naději uniknout z pasti. Jeden lékař z Mantovy, katolík Filippo Cavriana, ačkoli tvrdý nepřítel reformovaných, vypráví, jaké hrůzné podívané byl svědkem:
„Na ulicích bylo vidět jen samá nahá, na tisíckrát probodaná těla; stejné množství jich unášela řeka. Na pohlaví, věk ani postavení osob se nikdo neohlížel /.../. Bylo vidět lidi prchající ulicemi a jak je druzí pronásledují, křičíce ,Zabít, zabít‘, takže to byla opravdová jatka. Ale tolik je třeba říci, že někteří, muži i ženy, si stáli na svém, a přestože měli nůž na hrdle a odřeknutím si mohli zachránit život, raději si ve své paličaté nevědomosti volili stát se mučedníky Ôábla a ztratit zároveň duše i těla /.../.
Na našich ta radost a jásot, na jaké jsme byli dříve zvyklí, vidět není, neboť podívaná to byla vskutku strašlivá a bědná /.../. Všichni mají na klobouku bílý kříž; a při slavnosti, aby se dali rozeznat od těch druhých, měl každý na levé paži návlek a na něm heslo: ,Ať žije Bůh a král!‘í3
Zpráva naznačuje, že si protestanti mohli zachránit život, pokud se zřekli víry; jiná vyprávění však o ničem takovém
nehovoří a líčí jen divoké zabíjení. Někteří hugenoti jsou odváděni do vězení, ale tam je stejně v noci popraví. Jsou vyhubeny celé rodiny. Krveprolití trvá týden; po třeštění prvních tří dnů vražd ubývá, ale dochází k nim ještě i v sobotu 30. srpna. Ve čtvrtek 28. je štrasburský měšťan svědkem usmrcení ženy v pokročilém těhotenství, jakési „velice krásnéí a bohatě vystrojené hraběnky: přes všechny její prosby ji svlékli, zbavili šperků, zasypali ranami a hodili do Seiny; „když tam padala, bylo ještě vidět, jak se dítě v jejím lůně pohnuloí. Krátce nato srazili před jeho očima střelou z arkebuzy zlatnického tovaryše, který se pokusil utéct po střechách. Ještě v sobotu viděl, jak hodili do řeky těla tří právě zabitých osob.4
V komunitě pařížských protestantů, v převážně katolickém městě sice silně minoritní, ale i tak sestávající před masakrem z několika tisíc lidí, způsobilo vražedné šílenství spoušť. Kolik jich během vražedného týdne zahynulo? Odhady současníků nelze brát v ˙vahu, pohybují se „ podle vyznání a polemického zápalu „ od 1 000 do 100 000. Víme, kolik dostali zaplaceno hrobaři na hřbitově Neviňátek za pohřbení mrtvol doplavených Seinou do Chaillot, Passy, Auteuil a Saint-Cloud; počet takto pohřbených těl se odhaduje na 1 825.5 To je
ovšem jen část pařížských obětí; za přijatelný lze považovat odhad v řádu nejméně 3 000. O něco později došlo k masakrům ještě asi v patnácti dalších městech, takže počet mrtvých v celém království patrně dosáhl nějakých 10 000.
Rozpáraná břicha žen, podřezaná hrdla starců, děti naházené do řeky, vykleštění muži, vrazi opilí krví: takovou vzpomínku po sobě zanechal 24. srpen 1572 ve zprávách současníků, stejně jako na obraze znázorňujícím kruté scény násilí, nenávisti a barbarství, který vytvořil pařížský malíř FranÁois Dubois poté, co vyvázl z masakru a uchýlil se do ävýcar.6
Před masakrem slavnost
Přitom když se přeneseme jen o týden zpátky před tato jatka, objevíme podívanou naprosto jinou: Paříž nabízí očím obrazy veselí a svornosti.
Osmnáctého srpna se totiž konal sňatek sestry krále
Karla IX. Markéty z Valois s jejím bratrancem Jindřichem, mladým navarrským králem a nadějí protestantů; spojení mělo stvrdit mír, uzavřený v r. 1570 v Saint-Germain po třetí náboženské válce. Průběh svatby mohli ten den sledovat všichni Pařížané: kardinál bourbonský sňatku požehnal na tribuně postavené venku před portálem katedrály Notre-
-Dame. Obřad se vším leskem ilustroval vůli k usmíření nepřátelských konfesí: krom toho, že posvěcoval spojení katolické princezny s jedním z vůdčích protestantů, probíhal navíc podle „postupu, který nenarážel u těch ani oněchí, tj. způsobem přijatelným pro oba tábory.7 Což nebylo nijak samozřejmé, protože na rozdíl od učení katolíků protestantská teologie nepohlíží na manželství jako na svátost. Jestliže měli král a jeho matka Kateřina Medicejská překonat tuto překážku, museli po upevnění dosud křehkého mírového soužití doopravdy hodně toužit, stejně jako když se měli smířit s tím, že se novomanžel nez˙častní mše sloužené v katedrále, ale vyčká jejího konce i se svou suitou šlechticů na sousedním biskupství. Panovník dokonce pominul i to, že od papeže ÿehoře XIII. nepřišel dispens, potřebný jak kvůli příbuzenství novomanželů, tak kvůli jejich různému vyznání.
Po svatbě následovaly velkolepé oslavy, na nichž se protestantská šlechta mísila s katolickou. Po obřadu se v paláci na Cité konala hostina, potom ples a nakonec maškaráda, jež vyvrcholila průvodem postříbřených a pozlacených vozů vyzdobených námořními motivy; na největším z nich, po boku boha moře Neptuna, trůnil francouzský král, na ostatních seděli královi bratři Jindřich díAnjou a František díAlenÁon a dál pak bez rozdílu vyznání král navarrský, jeho bratranec princ Jindřich de Condé, princ dauphin František de Bourbon, vévoda Jindřich de Guise a rytíř díAngoulême. „Takto se tam mísili,í dodává již citovaný kronikář, „vyznavači toho náboženství s katolíky.í
Jednota, svornost. O stejném duchu svědčí oslavy, jež následovaly po další tři dny. Pozornost obzvláště zaujal dvacátého srpna maškarní ples ve velkém sále Malého bourbonského paláce. Jak bývalo tehdy při podobných zábavách zvykem, předváděly se scénky na motivy z antické mytologie a rytířských románů. Král a jeho dva bratři u jakéhosi ohrazeného místa, jež představovalo „rájí, odráželi ˙tok „bludných rytířůí, vedených navarrským králem, a svrhávali je do „peklaí; po přímluvě Merkura, Kupida a dvanácti nymf je pak odtud vysvobodili. Scéna měla být oslavou rytířské chrabrosti tří bratrů, ale předvést také jejich moudrost a schopnost odpouštět. Poselství bylo jasné: příkazem vysvobodit vězně z pekla král zachránil dotyčné šlechtice „ což byli všichni ostatní ˙častníci boje, neboli jak protestanti, tak katolíci „ ze spárů zlých sil, neblahých vášní a svodů k násilí; smírčím kouzlem své všemoci nastolil svornost. Poučnou lekci nezakalil ani turnaj uspořádaný 21. srpna: protestanti byli sice oblečeni za Turky, nepřátele křesťanství, a bojovali s králem a Jindřichem díAnjou v kostýmech Amazonek; „turkismy“ však tvořily součást dvorských zábav často.8 Převleku hugenotských šlechticů není proto třeba přičítat nějaký zvláštní význam, se svými turbany a dlouhým šatem prostě jen přinášeli trochu exotiky. Program všech těchto svatebních oslav byl připraven tak, aby ilustroval mírotvornou sílu hudby, zpěvu a tance a ve společné radosti, pod záštitou krále-sjednotitele, shromažÔoval konečně usmířené protivníky.
Těžko si představit něco brutálnějšího než kontrast mezi těmito radovánkami a krvavým šílenstvím, jež propuklo o několik dní později. Právě to je na bartolomějské noci nejzáhadnější. Jak ten zvrat vysvětlit?
Je pravda, že v době mezi 18. a 24. srpnem, 22. srpna, došlo k nezdařenému atentátu na admirála de Coligny, který při něm utrpěl poranění pravé ruky a levé paže. Tato událost a následující dohady o pohnutkách a totožnosti ˙točníka rázem znovu probudily latentní nedůvěru mezi katolíky a protestanty. Může však být tato epizoda dostatečným vysvětlením propasti, jež se po necelém týdnu rozevřela mezi svatebními oslavami a krveprolitím? Z prvních reakcí nejlépe informovaných svědků čiší ˙div. Je zřejmé, že mnozí královi poddaní žasli, například představitelé města Limoges, když se ony „prapodivné zprávy o tak náhlé a nečekané změněí9 dověděli od posla jednoho místního velmože, který se vracel z Paříže. Současníci ani historikové nemohli takovou prudkou změnu pochopit. Nakonec se různá vysvětlení vyskytla, ale když je probereme, zjistíme, že mnohá docházejí k jakémusi výsledku jedině za cenu popření nebo podcenění kontrastu mezi 18. a 24. srpnem, což je samo o sobě dostatečnou výpovědí o hloubce záhady.
Myslet nemyslitelné
Naléhavou potřebu nalézt v masakru nějaký smysl pociťovali obzvlášť ti, kdo ho přežili, a jejich souvěrci. Jak totiž to, co se stalo, vypovědět, jak to vůbec pochopit? Onu doslova nemyslitelnou povahu události vyjádřil jako jeden z prvních Theodor de Béze, ženevský následovník Kalvínův; 4. září se svěřuje adresátovi jednoho dopisu: „Zatímco já, všecek zdrcen tušením těch smutných zpráv, nic nepíši, už mi sem ty zprávy přinášejí a jsou, tak jak došly, takové, že se ani nedají rozumem pojmout, natož nějak vysvětlit, ať nahlas nebo písemně.í10 Tím hlavním, nad čím Béze trne, jsou samozřejmě hrůzná jatka, ale zároveň i jejich nepochopitelná náhlost.
Protestanti nicméně brzo pocítili potřebu nějaký smysl nalézt, nějak masakr vysvětlit, zapojit ho do kauzálního řetězce, který by měl nějakou srozumitelnou logiku. Po prvním šoku si tu událost, zcela se vymykající běžné zkušenosti, začali v hlavách přebírat a hledat pro ni když ne ospravedlnění, což bylo nemožné, tedy alespoň nějaké vysvětlení. Nakonec to rozřešili tak, že onen nevysvětlitelný rozpor mezi svatbou osmnáctého a masakrem čtyřiadvacátého srpna prostě škrtli. Celou kontradikci smazali tím, že první událost pojali jako past, jež měla oběti té druhé události jenom uchlácholit: byl to pečlivě promyšlený plán, připravený králem, královnou matkou a těmi nejzuřivějšími z jejich rádců. Tak to vyvstává z protestantských, a posteriori vzniklých pamfletů a traktátů, sebraných pak do Pamětí francouzského státu za Karla devátého (Mémoires de líEstat de France sous Charles neufiesme), které v l. 1576„1577 vydal pastor Simon Goulart. Podle jejich podání král uspořádal svatbu své sestry proto, aby přilákal do Paříže co nejvíce hugenotských šlechticů a mohl je nechat o to pohodlněji povraždit. Útok na Colignyho po svatebním ceremoniálu je měl vyprovokovat k hněvu a vyhrožování, aby je pak Karel IX. mohl pod tou záminkou obvinit ze vzpoury proti králi, a tak jak to plánoval už nejméně od svého setkání v r. 1565 v Bayonne s vévodou z Alby, generalissimem španělského krále a zuřivým nepřítelem reformovaných, konečně je vyhladit. Mírové dohody, postupně podpisované od začátku bouří (v r. 1563, po první válce, v Amboise, po druhé, v r. 1568, v Longjumeau a v r. 1570 konečně v Saint-Germain), byly jen zrádné „míry valoiskýchí,11 jež měly pouze uspat nedůvěru obětí.
Je to výklad pozoruhodně prostý a koherentní; dodává sice masakru ještě na hrůznosti, ale má tu přednost, že ho činí myslitelným, že z něho dělá zřetelný předmět, vůči kterému je možné zaujmout nějaký postoj; v jistém smyslu
zbavuje strachu z nepochopitelného. Protestanty přiměl k tomu, že zcela přehodnotili fakta, jak za sebou následovala od r. 1564 do 1572, a pojali je jako znamení dosvědčující královy a Kateřininy zvrhlé ˙mysly.
Paradoxní je, že jako první tento výklad začali šířit katolíci. Dost rychle se sice ujal také na anglických a italských ambasádách, ale nejvíc k jeho propagaci přispěl Camillo Capilupi, šlechtic od papežského dvora, svým v ÿímě vydaným dílkem La stratagema di Carlo IX, Re di Francia, contro gli Ugonotti rebelli di Dio suoi.12 Autor je samozřejmě sepsal ve zcela jiném duchu, než jak by hovořily oběti masakru: obdivuje, jakou obratnou „lestí Karel IX. použil k vyhubení kacířů. Myšlenka promyšleného plánu má tu výhodu, že je použitelná pro oba tábory, stačí k ní připojit kladné nebo záporné znaménko. Proto se jí také protestanti bez váhání chopili; postarali se, aby kniha vyšla v éenevě, a to ve vydání obsahujícím vedle italského textu zároveň francouzský překlad, z něhož pak Simon Goulart část převzal do Pamětí francouzského státu.
Na záhadu kontrastu mezi svatbou a masakrem naráželi i pozdější historikové.13 Pozvolnou cestou, kterou zde vylíčit by bylo příliš dlouhé, se ustavila jakási historiografická vulgata, jež záhadu řešila tím, že kontrast sice nestírala, ale zmírňovala, že ho snížením významu náboženských a politických motivů redukovala na psychologický střet mezi Kar-
lem IX. a Kateřinou Medicejskou. Z rozporu mezi oběma událostmi se stal rozpor mezi dvěma držiteli moci. Z královy strany touha po svornosti a míru, ze strany jeho matky zrádné pletichaření vedené osobními zájmy. Útok na Colignyho 22. srpna zosnovala Kateřina Medicejská ze žárlivosti, protože admirál začal mít na krále příliš silný vliv; polekaná ne˙spěchem atentátu a ve strachu z následků svého činu vyvíjela pak za pomoci svého rádce Alberta de Gondi, hraběte de Retz, na svého vyděšeného syna takový tlak, že prý nakonec zvolal: „Tak ať je pobijí všechny, ať nezbude ani jeden, aby mi to vyčítal!í
Aby byl takový výklad dostatečně věrohodný, musela být královna matka vykreslena v co nejčernějších barvách: z jejího florentského původu se směle vyvodilo ovlivnění Florenťanem Machiavellim; z její záliby v magii se usoudilo na travičské nadání; z touhy po moci na manipulátorskou zrádnost. Takto například líčí zřetězení faktů Jean Mariéjol v klasických Dějinách Francie, vydaných v redakci Ernesta Lavisse na počátku 20. století:
„Kateřina neměla žádný plán pro případ, že by ˙tok (na Colignyho) selhal; chytila se do své vlastní pasti. Protestanti vyhrožovali, v pařížském lidu to vřelo, Lotrinští chystali ozbrojenou obranu. Kdyby se vévoda de Guise chtěl zbavit viny a promluvil, kdyby jmenoval své komplice, kdyby se vyšetřování stočilo až k ní, čeho všeho se musela obávat! Tisíců šlechticů vypuzených z Paříže, nové války vedené nemilosrdnou rukou. Tak se v té vyděšené a skrupule neznající duši zrodila myšlenka (pokud jí ji nenašeptal Gondi) zabít všechny vůdce té strany.í14
Takováto rekonstrukce faktů má tu přednost, že vysvětluje prudký obrat, k němuž došlo mezi 18. a 24. srpnem, a nabízí ho jako srozumitelný příběh; to je patrně i důvod její dlouhé životnosti v kolektivní paměti. Přejímá ji ve svých drobných elegantních knížkách z let 1968 a 1987, věnovaných bartolomějské noci, zvláště Janine Garrissonová; podle ní atentát na Colignyho zosnovala Kateřina Medicejská a synovi tak dlouho „nedala pokojí, až ho donutila souhlasit s krveprolitím. (Ve své pozdější práci o posledních příslušnících rodu Valois autorka tento výklad zrevidovala.)15 Bohužel se tato verze opírá o podání ne dost spolehlivých memoáristů.
Novější bádání hledá jiné cesty, jak záhadu vyřešit.
Jean-Louis Bourgeon, opírající se zčásti o práce Luciena Romiera, se vrací k teorii promyšleného plánu; král a jeho matka jsou však podle něho, na rozdíl od protestantských pojetí, zcela bez viny, do tragédie byli zavlečeni proti své vůli a nuceni přizpůsobit se situaci.16 Masakr byl výsledkem „rozsáhlého a rafinovaného mezinárodního spiknutí katolíků proti Franciií, naplánovaného španělským králem a papežem a provedeného „poslušnými vykonavatelií Guisy spolu s pařížskými měšťany a příslušníky soudu, v nichž už dlouho zrála vzpoura proti Karlu IX., podle nich tyranskému a zároveň příliš tolerantnímu vůči kacířům.17 Vyvraždění protestantů katolíky byl ve skutečnosti důsledek vzpoury katolíků, kteří chtěli přimět krále, aby se vzdal politiky svornosti. „Bartolomějskou noc,í píše Jean-Louis Bourgeon, „naplánovali umírnění a zodpovědní lidé; je dávkována tak, aby se monarcha poddal, ne však aby ztratil vážnost.í Naplánování bylo podle něj zřetelné už při svatebních oslavách, federativní forma nemohla zakrýt příznaky věštící neblahé věci: „/.../za touto oficiální fasádou, jež má vytvářet iluzi, se chystá drama.í18 Nesoulad mezi svatebními radovánkami a následným vražděním je zkrátka jen zdánlivý: spiknutí bylo v chodu už před 18. srpnem.
Bourgeonův výklad je zajímavý; jeho pojetí masakru, jenž následoval po odstranění předních hugenotů, jako důsledku vzpoury nasvědčuje skutečnost, že nebylo uposlechnuto králových příkazů k jeho zastavení. Jean-Louis Bourgeon však nedělá žádný rozdíl mezi zavražděním Colignyho a jeho přátel a následným krvavým šílenstvím; krom toho při pozorném čtení dokumentů uchovaných v archivu v Simancas teorie o jakémsi naplánování ze strany äpanělů těžko obstojí a myšlenka spolu˙časti Guisů spočívá jen na domněnkách.19 Určitou variantu Bourgeonova pojetí uvádí Thierry Wanegffelen ve svém životopise Kateřiny Medicejské: v atentátu na admirála z 22. srpna vidí španělskou ruku, zcela zbavuje odpovědnosti za masakr krále a přičítá ji vévodovi d’Anjou a Guisům.20
Protiklad mezi svatbou a masakrem zmírňuje v bohatém a podnětném díle rovněž Denis Crouzet, ale jiným způsobem. Podle něho je povraždění předních hugenotů ve skutečnosti „zločinem z láskyí, odpovídajícím „ stejně jako svatba „ králově snaze nastolit mezi poddanými svornost: král nechal Colignyho a jeho společníky povraždit, protože ohrožovali jeho sen o jednotě, neboli v naději, že tím drsným lékem zachrání poslední zbytky míru, symbolizovaného sňatkem jeho sestry s navarrským králem.21 Crouzetův výklad se opírá o poučenou analýzu novoplatonských myšlenek, jež byly tehdy u dvora v mždě a krále a jeho matku svedly, takže se snažili uchovat za každou cenu soudržnost království v harmonii a lásce; jejich naději zničila vražedná zuřivost Pařížanů, prezentovaná autorem jako mystický zápal lidu, který se považuje za ozbrojenou ruku boží. Analýza správně ukazuje, do jaké míry se na reakcích Karla IX. a jeho okolí podílela imaginativní témata; právě proto ovšem, že polem jejího zkoumání jsou představy, je pro ni z principu nemožné nalézt ve sledu faktů nějakou spolehlivou logiku; neváhá proto samu sebe označit za „kroniku nejistotyí22. Hledat nějaké vysvětlení by bylo podle autora ostatně marné, neboť tajemství a nevyzpytatelnost jsou bytostnými rysy renesančního politického systému.
K záhadě rozporu mezi krveprolitím a královou touhou po svornosti se Denis Crouzet vrátil ve své pozdější knize o Kateřině Medicejské.23 Vysvětluje ho pojmem „nutností, který je podle něj základním kamenem umění politiky; král se musel dočasně uchýlit k násilí, aby zamezil výbuchu neblahých vášní; i toto zřejmé bolestné rozštěpení mělo však stále týž cíl: obnovení jednoty mezi poddanými. Nečekané dramatické okolnosti donutily krále a jeho matku ke „schizofrennímuí jednání, jež ale ve skutečnosti svědčilo o jejich poslušnosti boží vůle; tragédie byla zvrat přijatý samozřejmě s nechutí, ale prožitý „ monarchií neustále bažící po „životodárném propojení pozemského světa s nebeskou sférouí24 „ v absolutní důvěře v nevyzpytatelnou prozřetelnost boží.
Politika a náboženství
Crouzetovo zdůraznění dimenze „láskyí v jeho pojetí svatobartolomějského zločinu má tu přednost, že obrací pozornost ke druhé záhadě: zatímco totiž král nechal povraždit domněle nejnebezpečnější z hugenotů, zároveň jasně proklamoval ˙mysl zachovat v platnosti saintgermainský mírový edikt z r.1570; jako kdyby bylo možné tyto dva očividně nesmiřitelné cíle sladit a myslet si, že odstraněním vůdců se zajistí mír.
V tom se tento králův náhlý obrat nápadně a paradoxně liší od všech předchozích. K takovým obratům, a často pozoruhodným, došlo totiž několikrát už předtím. Po ediktu z ledna 1562, který reformovaným povoloval částečnou svobodu bohoslužeb, následoval hned v březnu, na začátku války, první edikt proti nim; v r. 1568, po mírovém ediktu z Longjumeau, vyhlášeném v březnu, následoval v září edikt saint–maurský, který možnost protestantských bohoslužeb zcela rušil. Po bartolomějské noci následuje pak r. 1574 další obrat, který zpochybní mír boulogneský a stane se předehrou páté války; a v r. 1585, po pěti letech míru, další změna, obzvlášť pozoruhodná: král Jindřich III. zruší nejen svobodu bohoslužeb, ale i svobodu svědomí.
Celá historie náboženských válek probíhá v rytmu více či méně prudkých výkyvů královské politiky od tvrdého katolictví k toleranci a dualitě vyznání. Výkyvy se řídí podle toho, jaká možnost se králi, královně matce a nejdůležitějším osobám v jejich okolí střídavě nabízí. Ve skutečnosti existoval pro tyto katolíky jen dvojí myslitelný způsob, jak řešit náboženskou roztržku. Tím jedním byla dočasnost, tj. přijmout na určitou dobu mírové soužití obou konfesí v naději, že mírnost nakonec povede k usmíření v lůně katolické církve. Naději, že boží milost jednoho dne dovolí, aby se duše sjednotily, vyjadřují „ byť ono rozuzlení kladou do přesně neurčené budoucnosti „ všechny mírové edikty včetně nanteského, který v r. 1598 války ukončí. Druhým řešením bylo vymýcení kacířství cestou násilí. Každé z obou řešení mělo v královské radě své obhájce, kteří však nevytvářeli strany v dnešním slova smyslu, nýbrž mlhavá, proměnlivá uskupení formovaná událostmi. Pro ˙plné výmýcení byli nesmlouvaví katolíci, kteří nacházeli svůj obraz v charismatu lotrinského rodu Guisů; jejich mocnou záštitou bylo bojovné tridentské protireformní hnutí a finanční i jiná podpora od španělského krále. Těm ostatním se od r. 1568 začínalo říkat „političtíí.25 Byli to rovněž horliví katolíci, ale náboženské rozdělení chtěli řešit legálním, i když provizorním způsobem. Patřili k nim hlavně muži v talárech, právníci, lidé se známostmi u dvora a horliví zastánci míru jako Jean de Morvillier nebo FranÁois de Montmorency.
Karel IX. byl rozpolcen mezi tyto dvě strany. Při své humanistické výchově na jednu stranu snil o trvalé svornosti poddaných, na druhou stranu nedůvěřoval hugenotským vůdcům a viděl v nich potenciální buřiče. Proto popřával sluchu střídavě té nebo oné „straněí, jednou nesmlouvavým katolíkům, podruhé „politickýmí, podle toho, jak se v té určité chvíli jejich argumenty zdály či nezdály věrohodné. Tak jak se štěpilo královo okolí, štěpilo se do dvou protichůdných postojů i královo srdce „ a nepochybně i srdce jeho matky.
Při každém ze zmíněných obratů bylo však následující zaměření vcelku jasné; žádný se nevyznačoval paradoxem bartolomějské noci, v níž šlo násilí ruku v ruce se snahou o mírové soužití mezi konfesemi. Dnes se považuje za doložený fakt, že se s vyhubením všech protestantů v hlavním městě, a tím méně v celém království, vůbec nepočítalo, že měli být odstraněni „pouzeí „militantní hugenotií, u nichž hrozilo, že by své souvěrce mohli strhnout k povstání. Ale stejně: jak si mohl někdo myslet, že taková likvidace domnělých zločinců, třebaže omezená, může jít dohromady s mírovým ediktem? Hovořit o nesrovnalostech rozhodnutí pojatého ve spěchu a rozrušení je vysvětlení příliš snadné. Je třeba podívat se na ten souběh tvrdosti se shovívavostí trochu blíž. Ta první mířila na politickou vzpouru, a tu bez milosti potlačila; druhá se obracela k disidenci náboženské, a na tu mohla stačit mírnost. Není v tomto dvojím přístupu jakýsi náznak snahy oddělit od sebe dvě do té doby těsně spjatá akční pole? V argumentech Karla IX. a jeho publicistů, jimiž obhajují rozhodnutí z noci na 24. srpna, se dají vystopovat náznaky čehosi jako myšlenky „státního zájmuí; je sice pravda, že posloužila spíše jako krajní, jen okolnostmi vynucený prostředek než jako vládní doktrína, ale přesto je tu zřejmá snaha prokázat panovníkovu neomezenou moc, jeho svrchované právo použít ve výjimečné situaci výjimečné sankce. Literatura obhajující masakr čeká v tom smyslu na nové zhodnocení; představuje nepochybně důležitou etapu v procesu, jímž se vyvíjelo pojetí moci.
Třetí záhada bartolomějské noci je tato: proč se likvidace, omezená jen na některé hugenotské vůdce, zvrhla ve všeobecný masakr, a to nejen v Paříži, ale v řadě dalších měst království? Mohl král předvídat, že odstraněním Colignyho a jeho poručíků rozpoutá vražedné šílenství takzvaných „horlivýchí katolíků, kteří nedokáží pochopit a přijmout jeho váhavý postoj vůči kacířům? Nesmlouvavým katolíkům, podněcovaným navíc plamennými proslovy fanatických kazatelů, se volba občanské svornosti jevila jako něco nepřijatelného. V hlavním městě jich byl obzvlášť velký počet. A rýsuje se zde další rozštěp, totiž mezi „politickýmí pohledem vlády „ politickým v tom smyslu, že se pokoušela nalézt pro rozdělení konfesí nějaké politicky schůdné dočasné řešení „ a čistě náboženským pohledem vášnivých katolíků. Mezi tímto dvojím pohledem leží propast neporozumění, základního nedorozumění; to se projevilo ve vší syrovosti ráno
24. srpna, když si tito katolíci vyložili vraždu vůdčích hugenotů jako zázračné znamení, že král dovoluje vyhubit všechny protestanty.
Stačí však jako vysvětlení rozsahu pařížského masakru, jeho neobyčejné surovosti a také jeho systematičnosti a organizovanosti pouhý náboženský zápal? Stačí prostě hovořit, tak jak se to dosud dělo, o „mystické agresií či případně o „pogromuí, jako kdyby ta jatka byla jen následkem iracionálního výbuchu archaických pudů? Mnohé stránky naopak naznačují, že šlo o promyšlenou a řízenou akci. Historikové nevěnovali dost pozornosti faktu, že Pařížané neviděli v protestantech jen kacíře, ale také a hlavně nebezpečné buřiče ohrožující jejich život a majetky, o to ještě nebezpečnější, že usazené v samém srdci města; když je před těmito vnitřními nepřáteli odmítal chránit král, museli vzít obranu metodicky do vlastních rukou a sami vést vyhlazovací válku.
* * *
