Politický jestřáb, buldozer, patron židovských osadníků, pravičák, který osady evakuoval, tvrdohlavý dědek, největší hrozba pro bezpečnost světa – taková označení padají na hlavu Ariela Šarona už dlouhá desetiletí. Šaronova osobnost, jeho lidský vývoj i politické ambice jsou v knize zachyceny zajímavě, v zasvěceně podaných historických souvislostech a v kontextu společenských, politických a vojenských událostí, které židovský stát prožíval od svého vzniku v roce 1948.
Přeložil Dušan Provazník, Váz., 320 stran + 8 stran fotografické přílohy
Vychází 20.11 .
Závazná cena 279,-
ISBN 978-80-7407-023-5
Datum zařazení do katalogu: 21.11.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
NEJMODERNĚJŠÍ SIONISTA
Ariel Šaron se v Izraeli narodil a zemřel dvakrát. Nejprve přišel
na svět 28. února 1928 v mošavu Kfar Malal, družstevní vesnici
asi 15 km severně od Tel Avivu jako druhé dítě Samuela Scheinermana
a jeho manželky Věry, rozené Schneeroffové. Scheinermanovi
přijeli v roce 1922 z Ruska, aby se v Palestině usadili
a posílili řady jišuvu, společenství Židů, kteří odpověděli na výzvu
sionistického hnutí a odjeli do Země zaslíbené. Jeho rodové
jméno Scheinerman, které v jazyce jidiš znamená „krásný
muž“, nemělo být tím, pod kterým se později proslavil jako
voják a světoznámý izraelský premiér. Jméno Šaron si zvolil
teprve tehdy, když se Palestina jako dosavadní britské mandátní
území stala Státem Izrael. Mnoho mladíků a žen se tenkrát
rozhodlo nahradit jméno svých předků jménem hebrejským.
Takové druhé narození znamenalo pro pionýrskou generaci
budovatelů židovského státu výraz odhodlání rozejít se rázně
s minulostí a projevit absolutní důvěru v životnost projektu
Theodora Herzla, zakladatele sionismu. Podle nepotvrzené pověsti
to byl údajně sám David Ben Gurion, kdo mladému důstojníkovi
Scheinermanovi navrhl, aby si hebrejské příjmení zvolil
podle kraje, v němž se narodil, tedy podle planiny Šaron, kde
od počátku 20. století vznikala na pozemcích, které získala
Židovská agentura, zemědělská družstva. Takové kmotrovství –
ať již skutečné, nebo z politických důvodů vymyšlené – učinilo
z Ariela Šarona jedince zvaného sabra, neboť tak se říká dětem
narozeným v Izraeli. Sabra je původně název kaktusu rostoucího
na vyprahlých kopcích Judeje a Galileje a má symbolizovat
hlavní ctnosti těchto „nových Židů“: fyzickou odolnost a pevnost
charakteru, tvrdý zevnějšek a jemné jádro.
Ariel Šaron neopustil tento svět, jak bývalo zvykem, rychlým
odchodem, pokojným či násilným, ze života na věčnost. Poté, co
4. ledna 2006 v důsledku silného krvácení do mozku upadl do
bezvědomí, uběhly dlouhé měsíce, během nichž nepatřil do světa
živých ani mrtvých. Dějiny Izraele se zatím ubíraly svým směrem
a jeho političtí dědici převzali řízení země v situaci, které vtiskl
svou pečeť právě Šaron.
Po osm desítek let se odvíjel život člověka, kterého okolnosti vložily
do srdce vzrušujícího a tragického příběhu zrodu státu, o němž
snily generace sionistických Židů a jehož existence se velmi rychle
stala noční můrou pro arabské sousedy, a to jak na území Palestiny,
tak v sousedních zemích.
Ariel Šaron patřil ke generaci, kterou historikové sionismu
a Izraele nazývají prostřední, přechodnou generací mezi generací
otců zakladatelů, narozených na počátku 20. století, jako byli David
Ben Gurion, Menachem Begin či Golda Me’irová, a generací moderního
Izraele, mužů a žen narozených po získání nezávislosti
nebo krátce před ní, jako jsou současný izraelský premiér Ehud
Olmert. Šaronovu generaci tvořili Jicchak Rabin, Šimon Peres,
Rafael Ejtan, Rechavam Ze’evi. Nijak nepřekvapuje, že jejími nejznámějšími
představiteli byli vojáci. V roce 1948 jim bylo dvacet
let, v roce 1967 čtyřicet, pětačtyřicet v roce 1973 a někteří z nich
se do armády vrátili v roce 1982 za první války s Libanonem. Jicchak
Rabin často říkal, že o válkách mezi Izraelem a jeho arabskými
sousedy by se mělo mluvit v jednotném čísle: válka za nezávislost,
šestidenní válka, jomkipurová válka, libanonská válka, první a druhá
intifáda. Pro něj to byla pořád jedna válka, vyvolaná arabskou
neochotou přijmout uskutečnění tužeb národního židovského
hnutí na území mandátní Palestiny. Jejich generace tedy bojovala
se zbraní v ruce a současně budovala moderní zemi a demokracii,
jejíž nedostatky by neměly zastřít zásadní skutečnost: v této
oblasti je Izrael skutečně jediná demokratická země a režim nikdy
neohrozili vojáci, i když jejich postavení a vliv musely být přiměřené
hrozbám, jež ohrožovaly existenci státu.
Ariel Šaron v této generaci zaujímá zvláštní postavení. Vyšel
podobně jako mnozí jeho vrstevníci ze socialistického sionistického
hnutí, pro které byl návrat na Sion dobrodružstvím spíše
politickým než náboženským. Nejvýznamnějším představitelům
tohoto proudu, jako byli David Ben Gurion, Golda Me’irová či
Moše Šaret, šlo o vybudování nové společnosti, ve které byly židovské
hodnoty spojeny s hodnotami evropského dělnického
hnutí, přijatými v jeho sociálních zápasech na konci 19. a počátkem
20. století. Kolektivismus, ve formě zemědělských družstev
kibuců naprostý a v podobě mošavů poněkud mírnější, se otevřeně
inspiroval modely zaváděnými v Sovětském svazu. V sálech,
kde se konala shromáždění členů zemědělských družstev, nejednou
vedle portrétů Theodora Herzla a Chajima Weizmanna visely
i portréty Marxovy, a dokonce Stalinovy.
Avšak i v tomto hospodářském a ideologickém modelu zaujímali
Scheinermanovi zvláštní postavení. Do mošavu v Kfar Malal
přišli jen proto, že nemohli hospodařit jako samostatní vlastníci
půdy. Hlásili se k sionismu, ale není známo, ke kterému jeho proudu.
Kolem svých pozemků postavili ploty a odmítali se účastnit
politického boje mezi socialisticky orientovanými sionisty a nacionalisty
Vladimíra Žabotinského, teoretika „Velkého Izraele“. Zažili
první léta sovětské moci v Rusku a v Gruzii a rozhodně si nepřáli,
aby se v židovském státě aplikovaly sovětské metody.
Ariel Šaron, silně ovlivněný názory rodičů, nešel cestou Moše
Dajana, Jicchaka Rabina, Chajima Bar Leva a jiných vojenských
činitelů jišuvu, kteří považovali úderné skupiny labouristické
frakce sionistického hnutí Palmach za tavící kotel vojenské a politické
elity. Nestal se však ani členem ilegálních protibritských
skupin nacionalistické pravice Irgun a Lechi, jejichž předáci Menachem
Begin a Jicchak Šamir měli po získání nezávislosti hrát
důležitou roli v izraelském politickém životě.
V rozporu s tím, jak byl dlouho vnímán v zahraničí, lze Šarona
na izraelské politické šachovnici označit jako centristu. A v zemi,
kterou dlouho charakterizovala pravicovo-levicová polarizace
a v níž dokonce i nepříliš důležité funkce závisely na loajalitě
k jednomu nebo druhému táboru, takové postavení pro rychlý
vzestup ve vojenské i politické hierarchii nebylo nejvhodnější. Jeho
kariéru ulehčovaly spíše faktory osobní než politické: otcovská
přízeň, kterou mu prokazoval David Ben Gurion, a shovívavý postoj
staršího bratra ze strany jeho nadřízeného Jicchaka Rabina
kompenzovaly nepřátelství, které v generálních štábech vyvolával.
Když se v roce 1973 rozhodl vstoupit do politiky jako představitel
pravice, neznamenalo to, že přijal ideologii Žabotinského dědiců.
Ve Straně práce bylo totiž po odchodu Davida Ben Guriona
příliš mnoho generálů, s nimiž se v minulosti dostal do konfliktu.
Navíc vycítil, že moc levice, která po půl století v politickém životě
židovského jišuvu a později ve Státě Izrael dominovala, slábne
a nutně potřebuje změnu.
Pokud jde o náboženství, nepatřil Ariel Šaron podobně jako jeho
rodina k ortodoxně věřícím. Ale Scheinermanovi nebyli ani protináboženští
jako část izraelské levice. Dodržovali židovské náboženství
jako zachovává katolické náboženství řada Francouzů: slavili
hlavní tradiční svátky jako Roš hašana (Nový rok), Jom kipur (Den
smíření), Pesach (svátek připomínající odchod Židů z egyptského
otroctví) a obřady narození, svatby a pohřbu. V politické oblasti se
však Ariel Šaron v zájmu svých cílů, k nimž patřilo hlavně vybudování
židovských osad na palestinském území obsazeném v roce
1967, opíral o ultranáboženské skupiny a jejich předáky. Považoval
je za pokračovatele pionýrského ducha, který ve stále víc prosperujícím
Izraeli poněkud „změšťáčtěl“. Neváhal se ale postavit proti
rabínům, když chtěli zkomplikovat uplatnění zákona o návratu do
Izraele v případě lidí, jejichž židovství není podle ortodoxních měřítek
zcela evidentní jako v případě Falašů z Etiopie nebo některých
přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu.
Jeho političtí protivníci ho často označovali za oportunistu, nebo
dokonce za cynika, který pro realizaci svých politických plánů využívá
různé skupiny obyvatel. Kritikům pak se širokým úsměvem a libým
hlasem odpovídal, že je „pragmatický“ sionista a že se ani
jako voják, ani jako politik nikdy neváhal přizpůsobit situaci.
Jak se Šaronovi podařilo dostat se z okrajového postavení do
centra izraelské politické hry a pak na její vrchol? Na rozdíl od
Davida Ben Guriona nebo Menachema Begina, kteří po celý život
nezměnili své spartánské materiální potřeby ani své názory, vyvíjel
se Šaron podobně jako společnost, jejíž byl součástí. David
Ben Gurion a Menachem Begin odešli z vrcholných vládních
funkcí stejně chudí, jako než do nich vstoupili. Zato Šaron se díky
mecenášům, kteří obdivovali jeho vojenské úspěchy a politické
plány, stal vlastníkem jednoho z největších soukromých zemědělských
majetků v Izraeli. Bohatství mu tedy přinesl věhlas jeho
služby ve státních funkcích. Úspěch Šaronovy farmy byl ovšem
také plodem jeho vášně pro zemědělství, kterou s ním sdílela
manželka Lily a mladší syn Gilad. Nicméně během své rozhodující
předvolební kampaně v čele Likudu v roce 1999 neváhal použít
i neregulérní finanční prostředky, což byl přestupek, za který
pak byl jeho nejstarší syn Omri odsouzen k trestu vězení. Svým
politickým stylem Šaron nedával příklad přímého a mravně pevného
chování, protože když jednou dospěl k závěru – ať již správnému,
či mylnému – že z hlediska státního zájmu je cíl správný,
nepovažoval už prostředky za důležité. Při zvažování jeho zásluh
a prohřešků vůči právu a politické morálce mu však většina Izraelců
takové ústupky od korektního jednání prominula.
V zemi, v níž se ještě před půl stoletím všichni navzájem znali –
šest set tisíc obyvatel tvořilo spíše velkou rodinu zabývající se malichernými
spory než velký národ řešící historické vnitřní konflikty –
byli Šaronovi s dramatickou minulostí své rodiny všem blízcí. Když
Ariela Šarona ranila mozková mrtvice, náklonnost k němu projevily
všechny společenské vrstvy. I ti, kdo v roce 1983 skandovali „Šaron
je vrah!“, psali zdrcené úvodníky nebo lkavé dopisy čtenářů. Tak vyústila
cesta, která přivedla Šarona z okraje společnosti do centra
dění, jež ohromná většina Izraelců ve chvílích osudových zkoušek
přijala za své. Trauma, které vyvolal jeho nečekaný odchod z veřejného
života, připomíná ochromující zděšení, s jakým 4. listopadu
1995 izraelský národ přijal zprávu o zavraždění premiéra Jicchaka
Rabina židovským vrahem. V zemi, která má dnes sedm milionů obyvatel
nejrůznějšího původu, kultur a náboženských tradic, znamená
tato prostřední generace důležitý mezník: pouto mezi minulostí
a budoucností. Pro každého, a_ už přijde odkudkoliv, představuje
příslib, že může v zemi najít cestu k integraci, štěstí a prosperitě.
Stejně dlouhá byla cesta Ariela Šarona od původního záměru
vytvořit Velký Izrael na celém území někdejší mandátní Palestiny
k pozdějšímu rozhodnutí toto území rozdělit a zrušit v Gaze a na
Západním břehu Jordánu značnou část židovských osad, jejichž
vybudování a trvání předtím věnoval tolik energie. Jenže co může
vypadat jako naprostý obrat a zřeknutí se dřívějších názorů a zásad,
lze vysvětlit zkušenostmi, které Ariel Šaron během dlouhého
života jako voják a poté politik získal. Nikdy se nehlásil k mesiášskému
sionismu a nestavěl „vykoupení Země zaslíbené“ nad bezpečnost
a prosperitu židovského státu na co možná největší jeho
části. V tom byl vždy blíž Davidu Ben Gurionovi než rabínům hlásícím
se k Guš emunim, „Bloku věrných“. Dlouho si myslel, že bezpečnost
Izraele je možné zajistit jen tehdy, jestliže Židé osídlí
zemi jako celek a nikoli jen velká města na pobřežní rovině. Po letech
strávených v Kfar Malalu, kde izraelské území představuje jen
patnáct kilometrů široký pás mezi mořem a vrcholky Předjordánska,
bylo jeho utkvělou myšlenkou tyto pahorky obsadit a udržet.
I v tomto ohledu však svět pokročil, neboť díky novým vojenským
technologiím už přirozené zeměpisné obranné linie nejsou nezbytné.
Za okupaci území, jejichž obyvatelé Izrael a jeho vojáky
nenávidí a brání se proti nim teroristickými akcemi, se platí příliš
vysoká politická i lidská cena. Místo ochrany židovského národního
území tak vzniklo nové, smrtící nebezpečí.
Ariel Šaron se dostal k moci v únoru 2001, když selhala cesta
jednání s palestinským protivníkem zahájená roku 1993 v Oslu.
Rabinův a Peresův uvážený optimismus vystřídal Šaronův realistický
pesimismus. Nemyslel si totiž, že existenci Izraele mohou zaručit
jen dohody podepsané se sousedními zeměmi. Jak trochu
blahosklonně poznamenal bývalý francouzský velvyslanec v Izraeli
Gérard Araud, Šaron si dlouho uchovával pohled „pěchotního
kapitána“: protože znal každé údolíčko mezi Bejrútem a Suezem,
dával přednost podrobným speciálkám před planisférami diplomatů.
Věděl však také, že v oněch údolích a na kopcích žijí Arabové
a že jejich odpor vůči plánu národního židovského státu v Palestině
je silnější než snaha o kompromis, již prokázali někteří
arabští předáci, například egyptský prezident Sadat, jordánský
král Husajn nebo dokonce palestinský premiér Mahmúd Abbás.
Šaron byl hluboce přesvědčen, že válka, která začala v roce 1948,
zdaleka neskončila a že potrvá řadu generací. Proč tedy dělal
ústupky, které ve svých projevech z let 2002 a 2003 sám označuje
jako „bolestné“? Protože věděl, že součástí geografie je demografie,
kterou vojáci opomíjejí, zatímco politikové ji musejí mít
neustále na paměti. Sen o Velkém Izraeli pro něj zemřel ve chvíli,
kdy pochopil, že na území mezi Středozemním mořem a Jordánem
podle demografických předpovědí nelze po roce 2020
zajistit židovskou většinu. Jednal proto tak, aby zajistil Izraeli
definitivní a co největší území s největším počtem Židů s přihlédnutím
k realitě a k mezinárodním tlakům. Brzy se k němu připojili
ti, které zklamaly dohody z Osla a kteří věřili v „nový Střední
východ“, mírový, demokratický a prosperující, jak to po podepsání
dohod lyricky předpovídal Šimon Peres. Tehdy ponechal
na okraji cesty ty, pro které byl Velký Izrael spíše aktem víry než
mobilizující utopií.
Za své dlouhé životní dráhy se Ariel Šaron dopustil řady omylů
a chyb; podle některých i zločinů. V důsledku rozhodnutí, za která
nesl hlavní zodpovědnost, zemřelo mnoho lidí, vojáků i civilistů.
Nejtěžší důsledky měla vojenská operace v Libanonu v letech
1982–1983, která mu po masakrech v táborech Sabra a Šatíla
téměř zničila politickou kariéru. Podle nejostřejších Šaronových
kritiků lze vysledovat souvislost mezi masakrem v Kibíji v roce
1953, kdy při represáliích, kterým velel Šaron, zahynulo padesát
Palestinců, hromadnými popravami egyptských zajatců v roce 1956
a „nepřiměřenými“ reakcemi na teroristické útoky během druhé
intifády. Podle tohoto pojetí Šaron ztělesňoval brutalitu země,
jež byla zaslepená svými jistotami, a armády, opilé vlastní mocí.
V knize o jeho životě a činech jsme se tyto události pokusili vylíčit
v jejich historickém a psychologickém kontextu. Války v letech
1956, 1967 nebo 1973 se nevedly týmiž zbraněmi a ve stejném
pojetí jako v roce 2006. Je proto důležité co nejpřesněji vymezit
osobní Šaronovu úlohu v událostech, které se mu dnes vytýkají:
byl „válečným tahounem“ izraelské politické moci, která je ochotna
se od něj při mezinárodních protestech distancovat? Dodržoval
vždy onu „čistotu zbraní“, onu bojovou etiku, ke které se hlásí izraelská
armáda a která má dokázat slučitelnost morálky s válečnými
hrůzami? Naším cílem není vynést definitivní morální soud,
který by ho bu_ odsoudil, nebo zbavil viny. Místo toho nabízíme
fakta a souvislosti těch nejspornějších epizod, které by čtenáři
umožnily vytvořit si vlastní názor.
Šaron vstoupil do vojenského života za války o nezávislost v roce
1948, v okamžiku nejhorší porážky v bitvě o pevnost Latrún. Snažil
se z tohoto nezdaru poučit a nikdy nedovolil, aby se opakoval.
Zatímco v prvních dobách byl přesvědčen, že „čeho nelze dosáhnout
silou, toho lze dosáhnout větší silou“, ke konci života dospěl
k závěru, že jsou věci, které žádná, ani sebevýkonnější ozbrojená
moc nezvládne. Například nastolit svrchovanost státu nad obyvatelstvem,
které jeho vládu odmítá. Je toto poznání, toto uvědomění
(Židé by snad použili výrazu tšuva, pokání) zlomem na cestě
jedince stejně jako v osudu národa? Když se zbavíme obvyklých
klišé a pokusíme se pozorně zkoumat životní dráhu a mentalitu
Ariela Šarona, zjistíme, že tento konečný obrat nelze považovat
za zradu, kterou mu vyčítají jeho bývalí přátelé z Hnutí židovských
osad, ani popření sama sebe, jak ho ironicky vítají někteří jeho noví
levicoví přátelé. Tato pouť, na které se izraelský premiér na počátku
21. století setkal se spisovatelem Amosem Ozem, symbolickou
postavou izraelského mírového hnutí, je cestou ztracených
iluzí: u Šarona šlo o představu Velkého Izraele, u Oze, který dnes
prosí svět, aby pomohl Izraelcům a Palestincům k rozvodu, to byla
představa harmonického soužití s arabským sousedem.
Po celý život nepřestal být Šaron (stejně jako jeho otec) sionistou
v základním významu tohoto slova. Bibli četl jako knihu o dějinách
a zeměpisu jednoho národa, jehož právo žít na půdě Izraele a Jeruzaléma
nemůže být předmětem diskusí ani jednání. Herzlův
sionismus bral jako prvotní ideový rámec a ve všem ostatním
mohl podle něho každý konat, jak chce, v náboženství i v politice.
V tomto ohledu je nejmodernějším předákem zmíněné prostřední,
přechodné generace, jejíž mnozí představitelé zůstali v ideologickém
rámci své původní politické rodiny. Liší se např. od Davida
Ben Guriona, a dokonce i od Jicchaka Rabina, protože zastává
názor, že světové židovské společenství tvoří jeden celek a jeho
různé složky – v Izraeli i v diaspoře – je třeba brát jako rovno-
cenné a podle toho s nimi jednat. Vyvolal tak malý skandál v Židovské
agentuře, organizaci na podporu imigrace Židů z celého světa
do Izraele, když prosadil, že část fondů agentury má být použita
k financování židovských vzdělávacích organizací v zemích mimo
Izrael. Nepohrdal jako někteří jeho kolegové jordim, statisíci Izraelců,
kteří dali přednost životu v zahraničí, většinou ve Spojených státech.
Ti, které Jicchak Rabin označil za „bandu zbabělců“, musejí podle
Šarona udržovat pouto s rodnou zemí a ve stále globalizovanější světové
ekonomice představovat emigraci, jež je pro Izrael užitečná.
Elie Barnavi, levicově orientovaný vysokoškolský profesor,
který v letech 2000 – 2002 působil jako francouzský velvyslanec
v Izraeli, o pár let později přiznal, že většinu času v Paříži strávil
tím, že svým skeptickým partnerům vysvětloval, že Ariel Šaron
není jen _ábel, jak byl v imaginární mozaice izraelsko-arabského
konfliktu většinou prezentován. Opakem _ábla ovšem není dobrý
Bůh a v příběhu života jednoho Žida dostane snad čtenář
příležitost objevit či přehodnotit historii a světlé i stinné stránky
pozemského národa, jejž stvořili lidé z masa a kostí.
