Autor knihy Válečný reportér, fotograf Patrick Chauvel, vypráví příběh pozoruhodného přátelství s Apačem jménem Sky Eyes, které se zrodilo ve vietnamské válce. Stopař speciálních amerických jednotek, z poloviny Indián, z poloviny Skot, s nebesky modrýma očima se stal pro osmnáctiletého válečného reportéra z Francie nejdříve přízrakem a později nerozlučným druhem. Příběh jejich přátelství pokračoval v pařížské džungli začátku sedmdesátých let, ve které byl, jak se později ukázalo, Apač zranitelnější než v té vietnamské. Spirála šíleného dobrodružství končí v Arizoně na území indiánů z kmene Čirikavů. „Jednou budeš vyprávět můj příběh," řekl ve Vietnamu Sky Eyes francouzskému fotografovi, a tak se i po 35 letech stalo.
Z francouzštiny přeložili Petr Himmel a Magdalena Koutská
Váz., 272 stran.
978-80-7407-110-2
Datum zařazení do katalogu: 20.02.2012.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Apač, který chtěl
být orlem
V zeleném pekle Vietnamu se zrodilo neobyčejné přátelství mezi Apačem s přezdívkou Sky a mladým osmnáctiletým reportérem z Francie. „Jednou budeš vyprávět můj příběh,“ řekl mu tehdy indián. Po více než třiceti letech vypráví Patrick Chauvel o přátelství, které jej a Skye dovedlo z vietnamské džungle do Paříže sedmdesátých let. Bláznivá spirála událostí končí v zemi indiánů z kmene Čirikavů.
Všechny postavy z této knihy jsou mrtvé nebo smyšlené.
Stejně tak některá místa a data byla pozměněna.
Ozval se řev, vystoupal do ostrých výšek, zadrhl se a umlkl. Křik bezbřehého osamění, který smetl všechnu lidskou hrdost, pád do tmy. Prudce otvírám oči a tiše zírám do stropu, na který se přes záclony snaží prodrat denní světlo. Můj pohled se beznadějně zachycuje náznaků světla.
„Panebože! Co se děje?“
Zavírám oči. Znovu slyším řev, padá na mě stejná noční můra. Je v ní vše, nedotčené, přesné, zostřené. Na kusy rozpadlá těla jsou vymršťována do vzduchu explozemi rozrývajícími zem a dopadají zpět, zbavená krve. Pár těch, co doposud žijí, nepříčetně hrabe v zemi za svistotu granátů. Nové výbuchy
a další rakety paralyzují vše a zem znovu exploduje. Tělo radisty s vyhřezlými vnitřnostmi se prohýbá a užaslá, doširoka
otevřená ústa hledají výkřik. Ozývá se ale jen pronikavé
a naléhavé drnčení. Natahuje zkrvavenou ruku, v které křečovitě svírá lesknoucí se černé sluchátko, řev se mísí s drnčením. Náhle se scéna přeruší a já znovu otevírám oči a zírám na strop, na kterém noc postupně přechází v den.
Drnčení nepřestává. Sakra, vždyť jsem to já, kdo drží v ruce ten pitomej telefon. Křik, ten jde také ze mě.
„Sky Eyes se právě pokusil o sebevraždu. Rychle přijeďte.“
Venku prší. Další zpropadený zářijový den. Paříž není o moc víc vzhůru než já. Před kavárnami vykládají zásilkové vozy kartóny s lahvemi, ulice ožívají. Na stěnách Lékařské fakulty visí pestrá slátanina sloganů a plakátů – Osvoboďte naše soudruhy, Svoboda začíná na konci pušek –, která se nás snaží přesvědčit
o nutnosti revoluce. Moje vnitřní revoluce nepotřebuje plakáty ani slogany.
Stanice Odéon, naskakuji do soupravy metra směr věznice la Santé.
„Sky Eyes se pokusil o sebevraždu…“
Před věznicí potvrzuji svou identitu do sluchátka. Procházím několika oddělenými prostory, kolem mne samé uniformy
a chrastění klíčů. Otáčím se za každou mříží zavírající se těsně za mými zády se zlověstným zaklapnutím a snažím se sebrat sílu v prostoru, v kterém je cítit jenom strach, modrozelený jako ty neony na konci chodby, kde na mě už čeká zřízenec. Před dveřmi stojí tři muži: ředitel, policajt, celý šedý počínaje pletí až po bouchačku, a běloskvoucí doktor. Už tam skoro jsem. Čekám. Toho policajta znám dobře: komisař Jablonski, striktní duch ve vypracovaném těle. Doktora vidím poprvé.
„Říkali jsme si, jestli vás vůbec máme volat.“
„Nemá ve Francii nikoho z rodiny.“
„Vy jste jeho rodina,“ utrousí ředitel.
Nerozumím přesně, jak to myslí. Podívám se na něj a neříkám nic. Můj mozek si to přeloží: „Vy jste ho sem dostal.“ Dal jsem se do pohybu.
Komisař prohodí:
„Nechtěli jsme nic podnikat dřív, než ti dáme vědět. Byl to přece tvůj přítel…“
„Byl?“
Moje otázka se rozléhá v tichu chodby. Nikdo neodpovídá. Ptám se znovu:
„Je mrtvý?“
„Ano a ne,“ říká doktor. „Pojďte za mnou.“
Sleduji Jablonského, který klopí oči, a vcházím za doktorem do malé místnosti. Osvětlení je tu slabé, téměř tak jemné jako prostěradlo zakrývající tělo. Moje oči ihned zachytí pravidelný rytmus dechu. Je to jediný pohyb v tomto strnulém prostoru. Odmítám podívat se mu do tváře, jako kdybych byl na Skye naštvaný.
Doktor na mě pohlédne a přihlouple prohodí: „Jak se máte?“
Pak rychle dodává:
„Dýchá, ale už ne sám.“
„Jak to ,Ne sám‘,“ říkám šeptem s očima upřenýma na prostěradlo, které pravidelně stoupá a klesá.
„To my… Tedy ten přístroj vpravo, dýchá za něj. Jeho mozek už nereaguje. Podívejte se na obrazovku. Křivka je rovná.“
„Co se stalo?“
„Roztříštil si hlavu o kohoutek ve stěně cely.“
Řekl to bezbarvým hlasem a po chvíli dodal jakoby sám pro sebe:
„Takhle se člověk nemůže zabít. Je to nemožné. Příliš násilné. A on to udělal dvakrát…“
Prudce ho přerušuji. Koneckonců nemluvil na mě.
„Co teď budete dělat?“
Podívá se na mě, jako by byl překvapený, že tam jsem. Vypadá bezradně, jako obyčejný člověk skrývající se za podobou doktora. Najednou je nahý a hledá, co by řekl. Nemilosrdně na něj zírám.
„Má šanci, že se probere?“ ptám se.
„Žádnou.“
Sotva slyším zbytek jeho odpovědi: „I kdyby se probral, následky by byly nezvratné. Jeho mozek je klinicky mrtvý.“
„Takže?“
„Takže rozhodnutí je na vás.“
„Sakra, jaký rozhodnutí?!“
Začínám chápat, co po mně žádají. Je mi dvacet a oni po mně chtějí, abych zabil svého kamaráda. Když si dnes na tu chvíli vzpomenu, ani si neuvědomuji, jestli jsem v té době znal význam slova eutanázie. Musel jsem mít tu strašnou prosbu napsanou v očích, protože doktor se na mě vyděšeně podíval a naznačil pohyb směrem ke dveřím:
„Na to zapomeňte. Jsem lékař!“
Doktor vyšel z místnosti a ve dveřích se objevil komisař Jablonski. Měl neklidný výraz, který mi lezl na nervy, ale jeho hlas byl pevný.
„Chceš s ním zůstat chvíli sám?“
„Vždycky jsem s ním byl sám. Jděte všichni k čertu!“
Jablonski potichu zavřel dveře, klapnutí zámku mě definitivně oprostilo od vnějšího světa. Samota mnou proudila jako ledová kapalina. Dlouho jsem zůstal bez hnutí, můj mozek byl v tom okamžiku stejně mrtvý jako Skyův. Pohled se zastavil na těle, je to tělo mého kamaráda. Tvář jako by na chvíli ustoupila do pozadí. Po celou dobu jeho krátkého života mu to velké tělo překáželo. Teď překáží mně.
Upřeně pozoruji hrudník, jehož svaly stále ještě pracují,
a odhodlávám se. Bude to mé rozhodnutí. Nutím se pohlédnout výš, mé oči váží snad tunu. Je to dlouhý a bolestný pohyb, než se dostanu k tomu obávanému místu: jeho obličeji, který vypadá jako bílá maska, hladká, nereálná. Je krásná, čistá. „Anděl smrti“, jak se říká v „jiném světě“. Vyholená hlava uvězněná v bílém obvaze připomíná jeho poslední čin. Jsem si jistý, že
ani nekřičel. Pokládám ruku na hadičku, která mu vede z úst. Chvěje se a jemně mi připomíná: žije.
Je tma jako v noci, a přece je den. Jsou sotva čtyři hodiny odpoledne, ale déšť a rostliny dusí světlo, a taky mou naději. Mám dojem, že v téhle džungli hniju už tisíc let; smrdí to tu, kvasí, z hnilobné země stoupají páry. Prohlížím si bagančata: jako by se rozpouštěly v rašelině, jako by ta špinavá pěna začala lézt i po mně, pokud se do ní ovšem sám nepropadám.
Ve Vietnamu jsem už pár měsíců, od poloviny roku 1967. Do země jsem přijel, abych tu svůj život pořádně rozpálil, a ona se mě snaží utopit v tom svým podělaným monzunu. Válka mě nerozpaluje, rozpouští mě jako aspirin od Alka-Seltzera.
Mám chuť utíkat, ale místo toho se posunuji milimetr po milimetru s rangery z 3. praporu do srdce „nepřátelského území“.
Čtyřicet mužů z Texasu, Arizony, Bronxu… Taková malá Amerika odtržená od té velké a unášená směrem do džungle. Všichni mladí, je jim osmnáct jako mně, až na důstojníka, čtyřiadvacetiletého starce. Jsou dokonale vycvičení, hrozivě účinní, výborní zabijáci, ti nejlepší. Aby si to dokázali, potřebují ty na druhé straně, kterým se daří chytře se nám vyhýbat. Bez nich nemáme v džungli co pohledávat. K čemu by byli zabijáci, kdyby nebylo koho zabíjet? A k čemu bych tu byl já se svými fotoaparáty, kdybych neměl co fotit…! Přesto je cítím blízko, mé drahé, tak obávané nepřátele, bez kterých by naše životy neměly smysl.
Držím se v blízkosti radisty. Na svém stanovišti cosi šeptá a s komickým přístrojem na zádech se podobá obrovské želvě. Sotva rozeznávám důstojníka, který se od něho nehne na krok. Náš postup se zastavil na okraji mýtiny. Průzkumník dal znamení: tři pohyby levou rukou, nahoru dolů, pěst sevřená. Pohyb přebírají jeden po druhém všichni muži ve formaci, kteří se nyní přiblížili jeden k druhému na vzdálenost viditelnosti. Od té doby čekáme. Letmo slyším větu, kterou radista sděluje důstojníkovi: „Už jdou!“
Kdo jde?
Netuším, ale s vojáky jsem rychle pochopil, že se nikdy nic neví a nemá se po ničem pátrat. Položená otázka vyvolá akorát tak plivanec tekutého tabáku a znechucený výraz, což zrovna dvakrát neuspokojí novináře, jímž se pokouším stát. Ticho je jediná řeč, která je během operací povolená. Jsem sám mezi uniformovanými otroky a čekám.
Ale kdo „přichází“?
Mé srdce se zastavuje. Cítím neskutečně blízkou přítomnost, tak blízkou, že vnímám teplo i pach. Už ani nedýchám. Nejde o přítomnost v pravém slova smyslu: nikdo další v blízkosti radisty a důstojníka není minimálně v okruhu pěti metrů. Ne- smyslně těkám očima, které jako by radši nechtěly vidět. Pak se otočím a zahlédnu to. Mé oči se hrůzou v mžiku zavřely, ale vybuzené představivostí se zase stejně rychle otevřely, a já málem omdlel. Přede mnou se v detailním záběru rýsoval ostrý obličej indiána, pomalovaný válečnými barvami: dvě rudé čáry a jedna tlustší, černá, zvýrazňující šedé, velmi světlé oči, tak světlé, že se zdálo, jako by byly osvětlené zevnitř. Zpod helmy vyčuhovaly dlouhé vlasy, v pravé ruce držel kladkový luk. Na okamžik se na mě zadíval, proplul před důstojníkem, který nadskočil zděšením, a zmizel. Nevěřícně zírám na clonu deště, která ho pohltila. Několikrát zamrkám: celé to netrvalo víc než několik vteřin, a bez jediného zvuku. Musím být buď strašně unavený, nebo za to mohou ty pitomý pilulky proti malárii, co se mnou už nějakou dobu cloumají. Udiveně se otáčím k radistovi, který mě s pobaveným výrazem sleduje.
„To je Sky. Apač, naše eso. Největší parchant ze všech parchantů, který kdy tahle svinská džungle viděla.“
Takže to nebyl sen: opravdu jsem viděl indiána. Věděl jsem, že v armádě nějací jsou, ale nikdy jsem si nedokázal představit, že můžou vypadat až tak moc indiánsky. Zní to směšně, ale tady, v místě, kterému říkáme „jiný svět“, není nic směšné, vše je naopak smrtelně vážné, dokonce tak vážné, že voják, který udělá chybu, může být okamžitě vymazán, zničen, dřív než si uvědomí, že ji udělal. V džungli člověk nemá strach, že zemře, ale že zmizí. Každému vojákovi 3. praporu se někdy stalo, že se ztratil. V hustém dešti stačí, abych se podíval na malý okamžik jinam, a ihned ztrácím radistu z dohledu. Apač zmizel. Realita? Představa…? V džungli se nejhorší noční můry stávají skutečností a skutečnost je mnohem horší než ty nejčernější noční můry. Tady člověk strach mít ani nemůže. Strach je přepychem, který zpomaluje reakce, a my musíme být stále ve střehu. I ve chvílích dlouhého čekání se snažím hýbat, protože se bojím, že nehybnost nenápadně přejde ve smrt.
Zčistajasna přestalo pršet. Před chvílí jsem déšť nenáviděl, teď mi chybí. Jeho hluk nás obklopoval, izoloval jednoho od druhého, každý byl ve své vlastní kleci z proudů vody. Nesmírné ticho uvolnilo naše úzkosti a smíchalo je.
„Vpřed!“
Radista mi dal herdu do ramene. Vyrážíme, svou úzkost nechávám na místě. Všichni se dávají do běhu, ozývají se výstřely, které odstartoval indián. Dělám pár fotek plíživých stínů splývajících s vegetací, jako kdyby se stromy daly na útěk. Majestátní džungle ustupuje čtyřicítce mužů, kteří popouštějí uzdu svému smrtícímu běsnění. Nic nechápu, ale jdu do toho: veškeré mé očekávání se upíná k blížícímu se útoku. Ověšený přístroji se nechávám fackovat větvemi, kulky sviští všude kolem. Míjím dvě mtvoly, z nichž jedna má šíp v krku. Dvě fotky, rychle, jinak mi to nikdo neuvěří. Utíkám dopředu, abych nezaostal za ostatními. Džungle je bludiště, a kdo zaváhá, má dost velkou šanci, že se navždy ztratí. Blízko sebe slyším jekot, možná spíš zvířecí řev. Je to indián. Neběží, ale letí. Dělá tak málo hluku, že kdyby neřval, myslel bych si, že je to můj stín. Ve tváři má divoký, děsivý úsměv.
„Bunkr!“
Křik mě znehybní. Vrhám se na zem. „Bunkr“ je zbudované palebné postavení, ve kterém se opevnil nepřítel. Kulometčík a radista si lehají vedle mě. Očima pátrám po indiánovi, který ale znovu zmizel. Palba zesílila a teď se soustředí na řadu přede mnou: řev, výstřely, exploze, fotky, důstojník to dostal do nohy. Radista ječí a dívá se na místo, kde by měl mít ruku. Brzy už neřve a jen zírá na krvácející pahýl, pak se dává do šíleného smíchu.
„Pomoz mi!“ křičí na mě ošetřovatel, který ho stabilizuje. Beru jeho vysílačku a důstojník do ní žádá o zásah dělostřelectva.
„Stahujeme se o sto padesát metrů!“
Vracíme se stejnou cestou. Voják přede mnou padá k zemi. Skláním se, abych mu pomohl, a otáčím ho. Nemá obličej. Dělo- střelecké granáty, vypálené z naší základny vzdálené dvacet kilometrů, na nás dopadají jako déšť. Všichni se snaží co nejvíc vpít do země, chvění vzduchu, které předchází výbuchům, mi drtí hlavu. Žluté, oranžové, bílé záblesky, padající větve… Výbuchy na nás metají zem, všude kolem je slyšet řev a cítit pach spáleného masa, krve a ohně. Závidím červům, mravencům a všemu, co je malé, já, který se chci stát velkým fotografem. Exploze následují v pravidelných intervalech. Zvednu oči a zahlédnu indiána několik metrů ode mě, jak dřepí v dutině velkého stromu. Dává mi znamení, abych šel za ním. Určitě jsem jediný, kdo to přežil. Lezu k němu po čtyřech rychlostí, která mě samotného překvapuje. Bere mě za bundu a usazuje vedle sebe.
„Podívej.“
Otáčím se. Sto metrů před námi vidím obrovský výbuch.
V místech, kde se zakopal nepřítel, vyrostla ohnivá zeď.
„Můj Bože!“
„Tvůj Bůh s tím nemá nic společného. Ani můj. Tady je americký Bůh.“
„Ty nejsi Američan?“
„Zmlkni.“
Vyměnil luk za pušku M 16. Chci si ho vyfotit, ale odmítavě zavrtí hlavou. Nenaléhám. Výbuchy se od nás vzdalují do zadních řad nepřítele, který mezitím obnovuje palbu.
„Vpřed!“
Za indiánova křiku se znovu spouští útok z obou stran. Jsem překvapen, kolik lidí zůstalo naživu. Dostáváme se k severo-vietnamským zákopům, několik jedinců se snaží utéct, ale jsou nemilosrdně zastřeleni. Někteří se ještě bijí a také vidím padnout dva Američany. Jednoho vrávoracíjího vojáka s krvácejícíma ušima indián zachytil, než stačil dopadnout na zem.
Je konec. Sem tam se ozve pár výstřelů. Máme pět severo vietnamských zajatců. Vojáci pozorně prohledávají to, co zbylo ze zákopů, těla mrtvol se škvaří. Američani zvedají ruce a prsty ukazují počet mrtvých.
Úplná katastrofa! Chudáci, neměli žádnou šanci. S obdivem pozoruji zajatce: mají protržené bubínky, místy spálenou kůži, jednomu dokonce ještě doutnají vlasy. Jsou vyplašení a tak malí a hubení, jako děti. Přesto nepůsobí odevzdaným dojmem, pouze se octli v situaci, kdy nemohou bojovat.
Jeden voják se otáčí kolem své osy a padá k zemi. Z hlavy mu stříká krev.
„Odstřelovač!“
Všichni se vrhají k zemi. Hajzlové! Copak to nikdy neskončí? Jestli je Bůh Američan, mělo by se to říct Vietnamcům: nevypadají, že by to věděli.
Dvanáct Vietnamců zabito, pět zajato. Tři mrtví Američané, jeden pohřešovaný a devět zraněných, z nichž dva velmi vážně. Čtvrtina naší čety je mimo hru.
„Máš štěstí. Nestává se často, že na ně narazíme takhle přímo. Dostali jsme se ale k tunám dokumentů: můžeš si to poznamenat…“ říká důstojník, když mě vidí čmárat si poznámky do zápisníku. Je na tom dobře, má jen malá zranění. Dostane vyznamenání a pobude si tři měsíce v týlu… Je v dobré náladě, tak toho využívám:
„Kam se poděl indián?“
„Sky? Pro něj operace začíná, vydal se po jejich stopách.“
„Sám?“
„Ne. V LRRP* jich je šest. Budou je pronásledovat a zkusí zjistit, kde mají základnu.“
Pomáhám mu nasednout do saniťácké helikoptéry, která se brzy začne vzdalovat rychlostí přes dvě stě kilometrů za hodinu a proměňovat naše činy ve vzpomínky. Sedím poblíž kulometčíka opírajícího se o svou zbraň. Má naštvaný výraz, jako kdyby mu snad někdo chtěl jeho kulomet ukrást. Patří do pověstné 1. jízdní divize, nejlepší ze všech, která má také nejvíce ztrát.
Zvuk helikoptér společně s The Doors a Jimi Hendrixem tvoří akustickou kulisu všem mým vzpomínkám. Ještě dnes, když slyším sebemenší zvuk vrtulí čeřících vzduch, hledám očima kulometčíka a cítím, jak ve mně stoupá adrenalin. Během vteřiny jsem zpět, v „jiném světě“, s nimi.
Večer jsem se vydal na terasu hotelu Continental v Saigonu. Prodal jsem tři fotky Agence Press, což mi vyneslo sto dolarů a několik kazet filmů k tomu – do dalšího výjezdu mám z čeho žít. Válka ve Vietnamu je neuvěřitelná – během necelých šesti hodin se z divoké džungle ocitám na terase velkého hotelu, vykoupaný, převlečený, čerstvě oholený a před sebou vychlazené pivo.
Tahle terasa, na které se setkávali všichni novináři, bylo moc zvláštní místo. Jedni nezavřeli pusu – to byli nováčci – a druzí stále jen mlčeli: ti už zažili válku a nedokázali o ní mluvit; byla v nich. Jiní už zažili válek víc, ze všech se vrátili a teď se po-tkávali u stolů a v barech a vyprávěli si své příběhy, jako by se chtěli ujistit, že jsou stále ještě naživu. A já si uprostřed toho všeho užíval každého jejich vyprávění i jejich přítomnosti, stále lačný po dalších informacích.
Jak mě asi vnímali oni? Když se dívám na fotografie z té doby, vidím kluka s černými vlasy a naštvaným výrazem, jehož zamračený pohled prozrazuje, že si to chce rozdat s celým světem. Překonal jsem už věk revolty. Bylo mi osmnáct, ale pokoušel jsem se postaršit tím, že jsem si nechal narůst knírek, s kterým jsem ale vypadal spíš jako mexický revolucionář, verze „puberťák v krizi“. Chtěl jsem vypadat nebezpečně, ale byl jsem něco mnohem horšího: byl jsem neovladatelný.
„Je možné jít do akce s LRRP?“
„Vypadá to složitě, ale tady je možné všechno… Proč k nim?... Je to těžký, strašně nebezpečný a ne nutně zajímavý: všechno se odehrává v noci…“
„Jsou s nimi indiáni!“
„Jo, slyšel jsem o tom… A víš, že by reportáž o LRRP nemusela být špatná? Píší opravdové příběhy v Dějinách. Zeptám se na to.“
Následující den mi Jean-Louis zavolal a sdělil mi, že mě posílá na desetidenní akci s LRRP. „Mám kontakt na generálním štábu, který ti to dohodl. Upozorňuji tě, že oficiálně nebudeš v žádném seznamu,“ řekl rychle, a než zavěsil, dodal: „Dej si bacha, tihle chlapi jsou fakt poznamenaný druhou stranou.“
Dobrý výraz: „druhou stranou“… Jakou druhou? Druhou stranou zrcadla? Nebo podle DMZ*? Už aby byl zítřek: jestli má Země druhou stranu, s LRRP ji zítra poznám.
Přihlouple sleduji gekona, druh velké ještěrky, jež se prochází po vietnamských domech a nehybně číhá na moskyty, kterých je tu bezpočet.
Co je to za zemi, kde každý líčí na jiného past...! Nehybnost a rychlost jsou v tomto místě dvě klíčová slova. Jedna sekunda rozhoduje o životě nebo zmizení. Protože tady se neumírá: tady se mizí. Smrt je výdobytek jiného světa. Ve válce jsme a pak už ne. On, off. Vymazán! Jako Gilles Caron, kamarád, který „zmizel“ na silnici N° 1 v Kambodži roku 1971.
Zpozorněl jsem, protože gekon spustil svůj bojový křik: „Toké! Toké!“ Jestli ten zvuk vyloudí alespoň sedmkrát, znamená to štěstí, v opačném případě smůlu. Možná že je to blbost, ale každý něčemu věří…
Nakonec jich vydal sedm. Uf! Usmívám se. Zrcadlo mi vrací obraz kluka hubeného jako vlk, který se válí na posteli, a v pobledlé tváří mu svítí úsměv, černý jako otevřená rána.
O několik minut později odjíždím v rikše. „Maolen! Maolen*!“
Můj útěk končí v baru, kde si dala sraz pěkná banda ztroskotanců. Vojáci, novináři, agenti CIA, diplomaté, dobrodruhové a šlapky se navzájem pozorují a mísí v davu. Uslyšíte tady výčet všech možných výmyslů a lží, které se někteří snaží odhalit, jiní k nim ještě přidají. Všichni si navzájem nahánějí strach, což je obvyklý postup před odchodem na frontu. Tím, že lžeme o všem, i o sobě samém, nakonec všem těm lžím uvěříme a jen díky tomu na frontu znovu odjedeme. Všichni jsme notoričtí lháři, kteří odcházejí do války hledat svou pravdu tím, že budou vyprávět pravdu o těch druzích, o vojácích, které sem nahnaly vlády a kteří se sami zmítají v obludnosti jedné obrovské lži a ve výsledku bojují jen sami za sebe, aby zůstali na živu. Instinkt přežití je nakonec jedinou pravdou a tu já tady chci fotit. To je zase moje pravda. I když dnes večer možná ani tohle není pravda…
Pomalu přelétáme těsně nad vrcholky stromů. Deset helikoptér 1. divize vysadí šedesát mužů do míst, která znají pouze piloti zeshora. Tady se mám spojit s LRRP. Sice jsou o mém příchodu informováni, ale stejně budu muset mít velké štěstí, abych je našel. Jakmile dosedneme na zem, začne cvrkot…
„Jmenuji se Antonio, jsem kameraman portugalské televize.“
Jsem zmatený, mlčím.
„A vy?“
„Ehm, Patrick. Jsi první Portugalec, kterého ve Vietnamu po tkávám.“
„Vím. Dalo mi pořádnou práci je u nás přesvědčit.“
„Jsi tu už dlouho?“
„Tři dny. Tohle je má první operace. Pomůžeš mi?“
Radši mlčím.
Go! Vrtulník je dva metry nad zemí, obklopuje ho vysoká tráva, která si z úcty před námi poslušně lehá. Jdu ve stopách obrovitého vojáka, radisty, protože už vím, že ten je nejvíc v obraze. Střílejí na nás ze všech stran. Radista běhá neuvěřitelně rychle, zatímco já téměř padám pod tíhou brašny a fotoaparátů.
Zanedlouho kolem nás vybuchují minometné granáty. Vietnamci pálí jako šílení, asi budou dobře informovaní o našem pohybu. „Překvapivá operace“, řekli nám na tiskové konferenci. Překvapení si vybralo druhou stranu, kde je asi víc masa. Ve válce je zásadní nenechat se nikdy překvapit. Je třeba odhadovat, předcházet, předvídat. Úzkost a paranoia jsou naší nejlepší ochranou.
Vrhám se na zem blízko pahorku, který mizí pod hroznem vojáků. Jsou přilepení jeden k druhému a vypadají jako zelená mnohohlavá příšera, jako nějaký druh památníku strachu. Fotím. Nejpodivnější je, že všichni vypadají naprosto stejně. Když zabijí jednoho, je tu hned druhý, úplně stejný.
„Your friend is down!“
„What?“
Nemám žádného přítele! Fotograf je sám, pracuje sám a… Sakra, uvědomuji si, že mluví o Portugalci. Běžím za ošetřovatelem, který na mě volal. Antonia dostihl jeho osud. Má utrženou nohu. Kamera leží nedotčená trapně vedle něj. Jeho překvapení a zklamání jsou větší než samotná bolest.
„Není to můj přítel,“ povídám hloupě, jako bych se chtěl distancovat od jeho smůly.
Nevím, co bych měl dál říkat. Antonio se dal do breku. Rozpačitě mu podávám cigaretu, ale mám chuť mu spíš vrazit facku, jak se na mě dívá s tím svým zoufalým výrazem. Jeden novinářský boss kdysi řekl: U novináře znamená smůla profesionální chybu…
Cítím na sobě pohled indiána. Stojí vedle mě a podezíravě si mě měří. Od minule jeho oči snad ještě víc zesvětlaly, jako by za nimi už nikdo nebyl.
„To ty jdeš s námi?“
„Jo!“
„Máš kliku, už jsme měli být na cestě. Zůstal jsem tu kvůli jednomu z mých mužů, který je zraněný a čeká na evakuaci. Nechtěli jsme žádného novináře, ale podle všeho máš štěstí…“
Portugalec, který rozuměl anglicky, nás s hrůzou pozoroval. Chtěl jsem mu něco říct, ale nevyšel ze mě ani hlásek. Běžím do lesa těsně za indiánem, jako kdyby mě pronásledovali všichni portugalští démoni. Utíká vážně rychle, parchant, zajímalo by mě, co ho pohání.
V džungli se scházíme s dalšími sedmi členy komanda: jeden míšenec a jeden Portorikánec z Bronxu, Italoameričan z Man hattanu, černoch, vietnamský překladatel, který dostal díky kuřecím lýtkům a tikům v obličeji přezdívku Kentucky, a dva indiáni.
„Jde s námi. Jsou všichni pro?“
Ozvalo se sedm drsných „jo“.
„Takže jdeme!“
Vyrážíme v ještě rychlejším tempu než předtím, je to cosi mezi chůzí a během. Tolik se soustředím na to, abych jim stačil, že několikrát upadnu, protože se mi nohy zamotají do kořenů. Je nebezpečné nedávat si pozor na nohy, ale ještě horší je se ztratit. Sky není z těch, co čekají.
Konečně se zastavuje. Rukou mi dává znamení, aniž se otočil. Přikrčil jsem se vedle něj.
„Je to dobrý, stíháš.“
Jeho pochvala mě rozčílí. Kdo si myslí, že je?
„Charlie* není daleko. Číslo 2 se šel podívat. Ani hnout, čekáme. Ticho.“
Tohle ticho jsem se naučil respektovat následujících více než šest měsíců. Šest měsíců reportáží, osmnáct operací, na které LRRP (nazývaní „Lurps“, což zní spíš jako jméno pro smečku podivných šelem) postupně vyráželi. A vždy v tichosti. Němá hlídka všehoschopných mužů vnikajících na nepřátelské území. Pokaždé, když jsem dostal povolení, vyrážel jsem s nimi. Lurps byli mým lovcem pokladu uprostřed války. Něco jako reportáž v morseovce přerušovaná vycházkami s mariňáky a návraty do Saigonu. Instinktivně jsem cítil, že to vše nakonec vydá nějaký smysl: každá akce s hlídkou dostane podobu zprávy. A ticho, které nás spojovalo, se stalo naším jazykem.
Žádný zvuk, žádná fotka: indián se nechtěl nechat vyfotit. Ale pamatuji si na jeho pohled v každé bitvě, ostrý a přímý jako šíp. Zabodával se do mě dřív než kulky, kterým jsem se snažil vyhnout. Cítil jsem něco jako velké očekávání. Od jedné akce k druhé se z nás stávali bratři džungle. A později, když začal Sky mluvit, jsem pochopil, že si mě vybral.
Leden 1968, už ani nevím kolikátý výjezd. Opírám se o strom a pozoruji Skye. Je obrovský, skoro dva metry vysoký, hubený a mohutný zároveň. Podle světlých očí typický Ame ričan, ale indián podle barvy kůže, nosu a především dlouhých černých vlasů. Vypadá spíš jako bílej kluk, co se převlékl za indiána.
Jeho tělo se teď nepatrně napnulo. Dívám se před sebe, ale nevidím nic než džungli. Indián je ve střehu a pomalu se sune vpřed. Váhám, jestli ho mám následovat, přemisťuji z ramene jeden foťák, který mi překáží. Vtom se indián otočí a vrhne na mne pronikavý pohled. Není v něm pokárání, které tam nejdřív vidím já, je v něm něco horšího, jako kdyby si právě uvědomil přítomnost něčeho nevhodného.
Jsou chvíle, kdy jsem z práce novináře v rozpacích. V boji jde o to vzít do ruky pušku, nebo nohy na ramena, stačí si vybrat. Jít do akce, bojovat, vidět výsledek. Ale dělat fotky...? Na co? Pro koho? Říká se, že nestranný novinář objektivně popisuje… Blbost, novinář podává zprávy o tom, co vidí, a aby to viděl, musí toho hodně zakusit a vytrpět. Takže to jsou nakonec jeho emoce, které vypráví. Před odjezdem do Vietnamu jsem byl nestranný, protože jsem nevěděl, do čeho jdu. Četl jsem všechno o tom, co se tam dělo, a chtěl jsem to všechno vidět a ověřit si to. Jeď tam a vyprávěj. A pak nám řekni pravdu. Můžu vyprávět jen svoji pravdu, nic víc.
V tuhle chvíli mi moje pravda říká: bezprostřední nebezpečí. Dva muži od nás záhadně zmizeli, doslova je spolkla džungle. Bill, černý zpěvák blues, a nenapodobitelný Kentucky. Dva MIA, Missing in Action, to je samozřejmě špatný signál. Mám pocit absolutní zbytečnosti. Nevím, co mám dělat, ale cítím, že to v následujících vteřinách přejde.
Sky zvedá pistoli, míří na mě prstem a tiše říká: „Vezmi si ji!“ Pokládá ji na zem a gestem naznačuje: „Charlie je všude kolem!“
Nacházím se v situaci, ve které se octnu ještě nesčetněkrát a kterou nakonec pojmenuji: „F. P.“, foťák, nebo pistole? Plazím se ke Skyovi a v ruce držím zbraň. Celý se třesu. Indián se na mě podívá a pak se v naprosté tichosti vzdaluje o několik metrů dál po stěží rozeznatelné pěšině. Já se tisknu ke stromu a čekám. Jsem připravený: odhodlaný, živý.
Další půlhodinu se nic neděje. Zmocňuje se mě určitá melancholie, kterou bych rád setřásl, ale v mé skrýši se nesmím ani pohnout, a tak jsem nucen ten nápor, který si sám přivolávám, nějak vydržet. Říkám si, jestli jsem jediný, komu se to děje. Cítím se sklíčený a neskutečně osamělý. Nemám přítele ani nepřítele. To je můj největší problém. Tady má každý nepřítele, který řídí jeho myšlení. Nepřítel ospravedlňuje všechno, je zodpovědný za vše špatné. Neštěstí je, když má někdo ve válce přítele, protože si může být celkem jistý, že ho ztratí. Zatímco ztráta nepřítele je součástí radosti, že ho vůbec máte. A dnes jich tu máme spoustu, hemží se všude kolem nás. Vietnamci ale nejsou mí nepřátelé a tahle pistole není moje. Nechci zabíjet.
Jsou tu, vidím je. Čtyři Severovietnamci se k nám opatrně blíží. Ještě nás nezpozorovali, ale vědí, že nejsme daleko. Zdvihám foťák a zaměřuji, ve stejné chvíli jako Sky. Ozvaly se výstřely, je konec.
Sky střílí do těl, která se ještě chvějí. Jeden křičí. Jdu blíž, ale Sky mi dává znamení, abych se nehýbal. Č. 2 sešel z cesty a prohledává těla. Po krátké diskusi se Skyem láme vaz poslednímu, který ještě žil, a my dál prcháme džunglí.
Je pět hodin ráno. Jsem zmrzlý, stojíme na místě už půl hodiny. „Vytvoříme obranný kruh a dáme si pauzu,“ zavelel Sky. Sedíme vzdáleni pár metrů jeden od druhého v prohlubních podél řeky. Jsem blízko indiána, ale nevidím ho. Je maskovaný stejně jako já v zelené pláštěnce, slyším ho jen šeptat.
„Ztratili jsme se, už to trvá hodinu. Luis to šel prozkoumat. Odpočiň si, ještě není konec.“
„Proč jste ho dodělali?“ ptám se.
„Protože mohl mluvit. V každém případě byl v háji: je tu plno mravenců…“
„Jeho kámoši by ho možná zachránili.“
„Hmm... V téhle chvíli máme jednu malou výhodu. Nevědí, kolik nás je. Doufám, že tu nejsi proto, abys zachraňoval životy?“
Měním téma:
„Jsi vážně Apač?“
„Míšenec: táta Skot, máma Apačka. A ty jsi opravdu Francouz?“
„Míšenec: táta Bretonec, máma Korsičanka.“
„Co to je?
„Kmeny žijící ve Francii.“
„Aha. Můj kmen se jmenuje Čirikavové.“ Sky se na chvíli odmlčel. Zavládlo tíživé ticho.
„Tohle není moje válka. Moji bratři v chudobě jsou černoši, Hispánci… Já mám kůži rudou a zabíjím žluté pro bílé. Celkem vzato tady nemám co dělat.“
„Co tu tedy děláš?“
„Myslíš, že máme na výběr?“
„Vždycky máme na výběr.“
„Počkej, chceš říct, že tu jsi dobrovolně?“
„Samozřejmě.“
Sky je v šoku.
„Takže kvůli prachům?“
„Ne.“
„Zbláznil ses!“
„Možná.“
„Kdyby můj domov bylo peklo a Vietnam ráj, s radostí bych se vrátil domů...!“
„Přesto bojuješ.“
„Pud sebezáchovy.“
„Tuhle válku prohrajete.“
„Proč?“
„Protože oni mají důvod. Vy ne.“
„Možná. Ale džungle dává šanci všem. Každé nadechnutí je tady malý zázrak.“
Vyrušilo nás písknutí vycházející z džungle. Něco se nepatrně hýbalo asi padesát metrů od nás na protějším břehu.
„To je Charlie, nestřílejte!“
Č. 2 zvedl levou ruku, čtyřikrát rozevřel a sevřel dlaň, což znamená dvacet Vietnamců na jeho straně. V modrozeleném světle časného rána rozeznávám jen Itala, který vysílá totéž gesto desetkrát.
Všechny pohledy míří na Skye. Bleskově se otáčí a vysílá pětkrát stejné znamení: to znamená dvacet pět za námi. Máme problém: stovka Vietnamců, nejspíš i víc, krouží kolem nás. I já už je slyším. Sky má ve tváří zběsilý výraz jako předzvěst toho, co bude následovat. V džungli nepřítelovy oči nevidíte. Armády bez očí, řízené radarem, se navzájem nevidí.
„Zaútočíme.“
Trhnu sebou, když slyším Skye šeptat tato slova do vysílačky:
„Je jich mnohem víc než nás, ale překvapení je na naší straně. Takže teď. Okamžitě vpřed!“
Kontroluji foťáky, na rameni upravuji brašnu a snad už posté stírám pot, který mě štípe do očí. Pak masíruji ztuhlé svaly na nohou – jsou zdřevěnělé, nebo ztuhlé strachem?
Co bude následovat, je strašné, ohavné, dlouhé, nekonečné, působivé, a přesto si bezprostředně poté na nic nevzpomínám. Všechny podrobnosti se mi budou vracet po zlomcích dlouhé roky poté, přistihnou mě uprostřed hovoru, během snu.
Teď jsem ale tady: vstáváme a vyrážíme. Všechno jde strašně rychle, ale jak to přitom trvá dlouho! Náš výpad je krvavý. Chtěl jsem fotit, ale proč vlastně? Aby mi věřili, protože je to neuvěřitelné? Křik, padající muži, vidím něco hořet, třeskot výstřelů… Pak je najednou ticho. Stále běžím za Skyem, ale už je klid, neozývá se žádný zvuk, film pokračuje jako němý. Dorazili jsme na pěšinu. Sky se zastavil a já do něj málem vrazil zezadu. Přikrčili jsme se. Jsme jen čtyři. Sky nás přejel pohledem, pak se otočil a začal sledovat pěšinu. Nepatrně se mu třese předloktí. Při pohledu na jeho tmavou kůži si představuji koně po zběsilém trysku, jehož srstí procházejí záchvěvy energie. Tahle válka objevila velkého válečníka.
„Nedaleko je vesnice, obklíčíme ji zleva. Beze spěchu, půjdeme v trojúhelníku. Frantík jde za mnou, už se nezastavujeme.“
Už dvě hodiny pokračujeme jen krokem. Úplně mě opustila energie, čerpám ji už jenom z indiána tím, že zírám na rytmus jeho nohou a mechanicky vykonávám stejný.
„Stop!“
Sky se přikrčil. Tentokrát jsem to také zaslechl: hluk motoru a hlasy. Je slyšet smích. Opatrně se přibližujeme. Před námi se rozprostírá obrovská mýtina, ze které se rozbíhají do všech směrů cesty mizící v džungli, z nebe nepostřehnutelné. Jsou zde tanky, kamiony a všude vojáci. Někteří stojí ve frontě a pak močí do obrovských kanystrů.
„Co to dělají?“
Sky neodpovídá a zkoumá situaci dalekohledem. Dorazil Luis, společně rozkládají mapu a pokládají na ni buzolu. Přidává se k nám třetí muž.
„Máme štěstí, prošli jsme kole dvou hlídek. Je zázrak, že nás nezahlédli. Jdi to omrknout.“
Voják chvíli váhal, ale nakonec se podrobil. Já zatím pozoruji ostatní teleobjektivem, využívám situace a dělám fotky. Když Sky zaslechl zvuk foťáku, trhnul sebou a upřeně se na mě podíval. Dělám na něj grimasu značící „jsem tu přece od toho“. Odvrací se a dál kujou s Luisem plány. Vypadají jako dva kluci, kteří připravují nějakou lumpárnu. Přisedávám si blíž k nim.
„To je vážně zvláštní, jak ti chlapi močí do nádob.“
„Jo, viděli jsme.“
„A ty pak dávají do kamionů!“
„Jo.“
„Hotovo, přibližně jsem určil naší polohu. Uděláme to takhle...“
Indián zaznamenává naše souřadnice na beeper a dodává:
„Luisi, zavolej big boys.“
„To je co?“
„Letectvo. Teď nám zaplatí za naše mrtvé.“
Dorazili i tři zbývající vojáci naší skupiny. Sleduji, jak se připravují. Připomínají mi horolezce těsně před pokusem o zdolání nebezpečné stěny; až na to, že tady je nebezpečí horizontální.
