Kniha Modigliani, kníže Montparnassu je prvním úplným životopisem této výrazné osobnosti uměleckého života Paříže počátku 20. století. Od Modiglianiho dětství v původně movité, později zkrachovalé židovské rodině v toskánském Livornu sleduje umělce na cestách po Itálii a pak v kosmopolitní Paříži umělců, intelektuálů a jejich múz. Budoucí slavný malíř, zatím však chudý zneuznávaný umělec trpící tuberkulózou a občas propadající hašiši a alkoholu, tu vytvořil svůj typický „modiglianiovský“ styl, za který se po jeho předčasné smrti hned začaly platit horentní sumy. Výraznými postavami Modiglianiho životopisu jsou jeho mnohé ženy i další slavní malíři a spisovatelé tehdejší Paříže – Utrillo, Apollinaire, Picasso, Survage, Lipschitz, Vlaminck, Max Jacob či Anna Achmatovová, jež byla milenkou krásného Itala.
Autorem knihy je americký spisovatel a novinář, odborník na francouzskou civilizaci a kulturu druhé poloviny dvacátého století. Jeho prvním velkým dílem byl životopis Alberta Camuse, následovaly biografie Flauberta, Colette, Modiglianiho, maršála Pétaina a rodu Michelinů a životopis Julese Verna, který vyšel česky (Brána, 1998). Nedávno obdržel Herbert Lottman titul Rytíř umění a literatury.
Přeložila Petra Nagyová.
Váz., 248 stran
Datum zařazení do katalogu: 27.04.2009.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Náladové dítě
Dvě rodiny, dva bankroty. Matka Eugenia Garsinová byla dcerou tuniského Žida, který se s rodinou usadil v italském přístavním městě Livornu na konci osmnáctého století, a když mu živnost zkrachovala, přesídlili do Marseille, kde jejich obchody slavily velký úspěch. Když se Eugenia (v té době psáno Eugénie) vrátila do Livorna, aby se zde vdala, byla z ní dokonalá Francouzka.
Eugeniin manžel Flaminio Modigliani pocházel z rodiny ortodoxních římských Židů, jejichž obchodní aktivity vycházely právě z Livorna (Flaminio však většinu let pracoval jinde). Flaminiův otec, římský obchodník, chtěl mít zřejmě víno z vlastních vinic, ale když se za tím účelem chystal koupit pozemek, zjistil, že podle tehdy platného papežského nařízení Židé nesmějí vlastnit majetek. Proto se rodina přestěhovala do Livorna, kde byli Židé vítáni.
V době, kdy se Flaminio s Eugenií brali, tedy roku 1872, se oběma rodinám dařilo – částečně také díky obchodním vztahům, které jejich sňatek pomohl zpečetit. O deset let později, když kvůli krachu obchodních partnerů v Londýně a Tunisu ohlásili úpadek Garsinové v Marseille se ocitlo v podobné krizi rovněž Modiglianiho rodina v Livornu. Už dříve zastavili některé své nemovitosti, aby zajistili věno pro dceru; teď jim kvůli platební neschopnosti hrozilo, že sami – Flaminio, Eugenie a děti – přijdou o střechu nad hlavou.
„Právě v téhle chvíli, v červenci 1884, přišel na svět chudáček Dedo,“ napsala Eugenia na závěr rodinných vzpomínek, které sepisovala. „Celá sklíčená jsem jeho narození oplakala.“
Eugenia coby bystrý a hloubavý pozorovatel uzavřeného světa, do kterého ji zavedly náboženské předpisy manželovy víry, se rozhodla s příchodem svého čtvrtého, posledního dítěte, jímž byl Dedo (zdrobnělina od Amedea), „rodinnou historii“ uzavřít. Naštěstí (pro nás) však brzy vzala další linkovaný sešit a začala psát nový „rodinný deník“ s tím, že v něm bude pokračovat, „dokud bude moci“. Díky síle a odhodlání této dámy si můžeme udělat obrázek o umělcově dětství, což se poštěstí jen zřídka.
Amedeova matka na okolnosti jeho narození jen tak nezapomněla. Na sklonku života o něm podrobně vyprávěla Giovanně (Amedeově dcerce narozené ve Francii jako „Jeanne“). Zrovna se 12. července ráno připravovala k porodu, když k nim přišli exekutoři s příkazem odnést z domu všechny cennosti. Podle zákona však nemohli odnést nic, co se nachází na posteli rodičky, takže Flaminio a děti rychle posbírali, co mohli, a naskládali to kolem rodící Eugenie – anebo na ni.
Od traumatizující události uběhl téměř rok, než našla Eugenia sílu začít psát nový deník. Ve svém omezeném světě mohla tato zvídavá žena psát pouze o jediném, vlastní rodině. A tak píše (jako vždy francouzsky) o svých dětech, nejdříve o nejstarším Giuseppe Emanuelovi (říkají mu Emanuele nebo zkráceně Mene). Je mu čtrnáct a chodí do čtvrtého ročníku na druhém stupni. Pak je zde Margherita, které bude brzy dvanáct, rychle roste – ale na matčin vkus je moc hubená. A Umberto (v deníku nazývaný archaicky „Humbert“) – tomu bylo nedávno osm a náročné matce se zdá, že trošku zaostává.
Když má ale popsat své čtvrté, poslední dítě, zjišťuje, že to zkrátka nedokáže. „O Dedovi či Amédéeovi mluvit nebudu,“ napsala. „Zatím je to jen moje sluníčko. Trošku rozmazlený a náladový, ale krásný jako obrázek.“
Že by matky neměly mezi svými dětmi dělat rozdíly? Zde možná Eugenia trochu selhává, ale to jí určitě odpustíme. Byl-li Dedo údajně nejhezčím malířem na Montparnassu, mohl být jistě i nejpodmanivějším dítětem u Modiglianů – nebo klidně i v celém Livornu. Tak či onak, dvouletý Dedo maminku plně zaměstnával a dost možná ji tím uchránil před depresemi.
Eugenia sice měla slabé chvilky, ale rychle je překonala – „teď má v naší rodině každý dost svých vlastních problémů a trápení, než aby se ještě starali o moje nervy,“ svěřila se svému deníku na začátku června 1886. O několik dní později však dojde k vážnější události. Umberto dostal spálu; ostatní děti jsou obezřetně poslány pryč – Emanuele a Dedo k babičce, Margherita k tetě. „Dedo mi tu chybí nejvíc, asi proto, že taky sám vyžaduje nejvíc pozornosti.“
Další zmínka o něm je měsíc před jeho čtvrtými narozeninami. „Dedo nechce říkat anglicky „papír“, protože podle něho je to „moc slané“. Je to moc hezký chlapeček, ale taky učiněný ďáblík.“ V každém případě je zajímavé, že – jak Eugenia naznačila –, se u nich doma nemluvilo pouze italsky a francouzsky.
Touto větou se Eugenia na dlouhou dobu odmlčela. Nebylo snad o čem psát? Každopádně dalších osm let o své rodině nenapsala ani řádku, a teprve když zapomenutý deník našla na dně šuplíku a nechala ho kolovat mezi členy rodiny, přemluvili ji, aby v sepisování rodinné historie pokračovala. Stručně tedy shrnula události uplynulých let.
Nejstarší syn Emanuele získal doktorát z práv a nastoupil jako dobrovolník u ženistů. „Bojím se o něj, ale zároveň do něj vkládám velké naděje. Zkoušku na právech zvládl bravurně, ale ty jeho socialistické názory, to je jeho velká nevýhoda.“ Ne že by ho zrazovala; byla hrdá, že je oddaný humanistickým ideálům – byť to znamenalo, že v monarchii musel výrazně omezit své ambice a později za chmurné vlády fašismu velmi riskovat. Margherita zatím učila italštinu na střední škole, kde před lety sama studovala, a Umberto byl na univerzitě – ale nemohl se dočkat, až už bude pryč a najde si práci.
Pokud jde o Deda, prodělal předchozího léta – to mu bylo jedenáct – „velmi silnou pleuritidu“ a matka se o něho stále strachovala. Měla pro to dobrý důvod – stejně jako když Umberto dostal spálu; pleuritida (či zánět pohrudnice) byla totiž spojována (a mohla souviset) s celou řadou nebezpečných chorob, mimo jiné i s tuberkulózou.
Vývoj tohoto křehkého dítěte však začínal vykazovat i pozitivní stránky – a všímavá matka si poznamenala do deníku (duben 1896): „Jeho charakter zatím ještě není zformován natolik, abych ho zde mohla nějak popsat. Chová se jako rozmazlené dítě, ale chytré. Co se pod tou jeho ulitou skrývá, se dozvíme později. Snad umělec…“ Opravdu to mohla poznat tak brzy? Patrně ano.
Když se o mnoho let později k prarodičům do Livorna přistěhovala osiřelá Amedeova dcera Jeanne, stala se dědičkou rodinných vzpomínek a s nimi spojených historek ona. Mnohokrát slýchala vyprávění o Issacu Garsinovi, Eugeniině otci, který se usadil v Livornu u dcery, když opustil obchody v Marseille a Tripoli. Nejoblíbenějším společníkem mu tu byl „rozmazlený“ Dedo. Chodívali spolu na dlouhé procházky a do toho, co si mezi sebou říkali, nikoho nezasvěcovali, avšak Dedovi blízcí později vzpomínali, že po těchto besedách jako by „předčasně zvážněl“. Záhy si vysloužil přezdívku „filozof“.
Kéž by bylo možné tyto dva aristotelské filozofy nové doby, dítě a starce, při jejich rozhovoru slyšet, kráčet kousek za nimi. Můžeme nicméně alespoň rekonstruovat podobu přístavu, jak ho znali, či přesněji, jak pro nás jeho věrný obraz zvláštním kouzlem uchovaly turistické průvodce, třeba hojně používané červené „baedekery“ Karla Baedekera. Otevřeme-li svazek věnovaný severní Itálii a vydaný roku 1895, tedy pravděpodobně napsaný či upravený rok předtím, než bylo Dedovi deset let, objeví se před námi Livorno coby vzkvétající obchodní přístav, druhý nejvýznamnější v Itálii po Janovu. „Za své bohatství vděčí Medicejským, kteří zde poskytli útočiště nešťastníkům všech národností, katolíkům z Anglie, Židům a maurům ze Španělska a Portugalska, obchodníkům z Marseille, kteří chtěli uniknout občanským válkám…“
Montesquieu, upozorňuje Baedeker čtenáře, nazval toto město „mistrovským dílem Medicejské dynastie“, bezpochyby proto, že jej uchvátily masivní hradby podél pobřeží. Nešlo ale o druhou Florencii. Ferdinand I., medicejský vévoda a panovník, zde stavěl kvůli obchodu a jeho ochraně; neúprosnost jeho díla nás uchvacuje dodnes, i když nám zde možná chybějí jemné linie, na jaké jsme zvyklí ze vzdálenějšího vnitrozemí. Ferdinandovy pevnosti a ochranné valy odolaly i náletům spojeneckých bombardérů v posledních hodinách druhé světové války, ovšem většina ostatních budov byla postavena znovu. To zřejmě také vysvětluje ony chybějící jemnější linie.
Ferdinand chtěl podpořit rozvoj obchodnické vrstvy, a vyzval proto prakticky celý vyspělý svět, aby do Livorna poslal to nejlepší, co má. Emigranti zde vytvořili malé „národy“, mezi nimiž nechyběli Angličané, Francouzi, Řekové a Arméni, Holanďané, Němci či Portugalci – a Židé. Každý „národ“ obdržel listinu, a níž byla uvedena jeho práva a výsady. Židovský národ byl pověřen zvláštními úkoly v oblasti obchodování, řemesel, umění, kultury a lékařství. Důležité bylo, že nešlo o žádné ghetto, ačkoli byla Židům přidělena část města, kterou mohli považovat za svou.
V době, kdy se zde procházel malý učedník Dedo s dědečkem Isaakem, mělo Livorno 105 000 vlastních obyvatel a k tomu dalších 3 000 přechodných obyvatel v přístavu. „Žije zde poměrně velký počet Židů,“ uvádí baedeker z roku 1895 v souvislosti se zmínkou o synagoze založené roku 1581 a přestavěné v roce 1603 Ta bohužel nálety nepřestála. Podle vzpomínek jednoho ze starousedlíků byla ovšem skvostná a její zdobené interiéry se velmi podobaly Portugalské synagoze ve starém Amsterdamu, kterou můžete navštívit dodnes.
Kapitola druhá
VÝJIMEČNÁ RODINA
Židé to nikdy neměli jednoduché, a posledních dva tisíce let to platí dvojnásob. V Itálii devatenáctého století, kdy byla stále jen volnou federací nezávislých knížectví, se postavení židů v různých oblastech dost lišilo. Přinejlepším nabídla Itálie židům vyhoštěným ze Španělska – Sefarditům – útočiště. Některé kraje přitom byly pohostinnější než jiné. Ty nejpohostinnější neodmítali imigranty ani z ostatních sefardských uprchlických táborů, například ze severní Afriky.
V Livornu se tudíž Židé nemuseli ničeho příliš obávat. Jako dítě a později mladík byl Dedo prostě jen další Ital. Jeho jazyk, oblečení ani čtvrť, v níž bydlel, nebo rodinné zázemí ho ničím neodlišovaly od ostatních (pokud se nevystrojil jako umělec). Zemřel ještě před nástupem Mussoliniho a fašismu – matka a sourozenci, kteří ho přežili, by byli mohli vyprávět docela jiný příběh. Když se stal z Deda Modigliani a zakotvil v Paříži, svěřil se přátelům, že zatímco ve Francii mu čas od času dali na srozuměnou, že je jiný, že je Žid, v Livornu na něco takového nikdy nemusel myslet.
Občas se u nějakého málo informovaného autora dočteme, že Modigli prožil dětství v židovském ghettu – přitom ve skutečnosti v Livornu žádné ghetto nebylo. Narodil se v prostorném rodiném domě v ulici, již roku 1888 přejmenovali na Via Roma, neboť se v podstatě napojovala na hlavní silnici do Říma (žádná jiná ulice v Livornu, a konečně ani v celé Itálii, nemohla být ghettu méně podobná než právě tato). Samotný dvoupatrový dům nás svou prostorností nadchne i dnes. Navíc má velkou skrytou zahradu podobně jako ostatní domy v ulici.
Abychom odhalili výjimečnost Modiglianovy rodiny, je třeba se jí více přiblížit, a to nám, jak jsme viděli, v mnohém usnadňuje ona pozoruhodná žena – Eugenia. Díky ní máme o dětství, vzdělání a ambicích Amedea Modiglianiho k dispozici mnohem přesnější informace než o jiných umělcích, ať už starověkých či moderních, o nichž bychom se toho rádi dozvěděli více.
Obě rodinné větve – předkové ze strany Dedova otce i matky – byli sefardští Židé. Jeho pradědeček z otcovy strany, Abramvita Modigliani, narozený roku 1763, byl poradcem Napoleona Bonaparta. Pradědeček jeho matky Eugenie Garsinové, Salomon, byl obchodník a přistěhoval se do Livorna z Tuniska. Salomon se oženil s jistou Reginou Spinozovou, španělskou Židovkou, a od té doby se v rodině začalo spekulovat o možném spříznění s dalším Sefardem, holandským filozofem Baruchem Spinozou. Později i Dedo (v té době mezi přáteli známý spíše jako „Modi“) občas tvrdil, že filozof je jeho předek, ale nikdo to nebral příliš vážně – ani on sám.
Za to, co o rodině Modiglianiových a Garsinových víme, vděčíme rodinné kronikářce Eugenii. Její otec Giuseppe, narozený v Livornu roku 1793, přesunul kvůli hrozícímu krachu v roce 1835 svoje podnikání do Marseille a doufal, že odsud naváže obchodní styky s Tuniskem. To se také stalo, Giuseppe začal působit jako obchodní „poradce“ a byl natolik úspěšný, že se mu brzy začalo přezdívat „dohazovač z Livorna“. Jeho syn Isaac, Eugeniin otec, se stal poradcem jako on a jak se zdá – alespoň zpočátku – slavil stejný úspěch. Podle Eugenie měli typicky měšťáckou domácnost, což pro ni znamenalo soukromou anglickou učitelku a velký dům na venkově poblíž Marseille, postavený na zakázku. Dokonce se musela podřídit i přísnému režimu v katolické škole. Žila tak dvojí život – ve dne byla žačkou „světové“ francouzské katolické školy, a když přišla domů, „italskou židovskou dívkou v patriarchální, vážné domácnosti“.
Dobré časy bohužel netrvaly dlouho. Bylo rozhodnuto přizvat k obchodu nové partnery, kteří nebudou z rodiny – na scéně se tak objevují Modiglianové z Livorna, konkrétně Flaminio, jenž během tohoto nepříznivého období osobně přijel do Marseille. Ať už byl rodinný podnik v sebehorším stavu, Flaminio se setkal s tehdy teprve dospívající Eugenií, a to rozhodlo. V témže okamžiku bylo také jasno o dívčině budoucnosti. Ona sama si tu dobu příliš jasně nevybavuje; přestože nebyla k sňatku přímo donucena, nenašla v sobě (podle svých slov) sílu odporovat. V patnácti letech se tedy zasnoubila – psal se rok 1870.
Francie prohrávala válku s Pruskem, respektive se k porážce schylovalo, a Flaminio odvážel Eugenii s matkou vlakem do Livorna, do světa, který nikdy předtím nepoznala, neboť Modiglianovi byli přísně ortodoxní židovská rodina – na rozdíl od té její. První šok zažila už ve vlaku: než dojeli do Livorna, museli cestu přerušit, protože bylo nemyslitelné, aby tam dorazili o postním svátku, navíc když šlo o jeden z nejzávažnějších, kdy si připomínali zničení jeruzalémských chrámů a počátek vyhnanství…
Ale když už se v Livornu trochu zabydlela, viděla svou novou rodinu i z té lepší stránky. Modiglianovi byli (v té době) zámožní, měli velký dům, který se „hemžil služebnictvem“, o dobré jídlo nebyla nouze, pořádaly se zde bohaté večírky… Ani jejich úspěch netrval věčně, ale v té chvíli byl její budoucí tchán na samém vrcholku a obchodně se stýkal s nejvyššími představiteli papežského státu.
Ortodoxní víra s sebou na druhou stranu přinášela další omezení. Za prvé po svatbě následoval celý týden žehnání od rodiny, čímž se oddálil odjezd na líbánky. Novomanželka se nesměla volně pohybovat po zahradě, ani trhat květiny. Měla zakázáno hrát na klavír a posmívali se jí, když četla. Bez svolení ostatních členů rodiny nesměla přijímat hosty a její švagrové se postarali o to, že dostávala velmi nízké kapesné, za něž si nemoha pořídit ani pěkné šaty, a dokonce ani knihy, které by si byla ráda přečetla. Manžel se s ní nebavil (navíc byla vychována tak, aby v domácnosti mluvila jen potichu).
Duševní zdraví jí zachránilo asi jen to, že Flaminio býval doma velmi zřídka. Měl na starosti rodinný obchod zabývající se těžbou uhlí a dřeva na Sardinii. Eugenia ho tak vídala jen deset dní během Velikonoc (pasachu) a dva týdny v létě. Není se tedy čemu divit, že mezi ní a jejím manželem neexistovala skutečná komunikace – i v dopisech si psali spíše jako dva známí, kteří se občas vídají, než jako manželé. Její jedinou společnicí byla sestra Laure, kvůli níž ovšem měla rodina jejího manžela záminku nepouštět ji večer nikam ven, protože například večerní představení v divadle by se pro obě moc prodražilo.
Bezpochyby právě kvůli svému podřadnému postavení v domě Modiglianiových na Via Roma se rozhodla vzít věci do svých rukou – a pracovat. Přeložila do francouzštiny poezii Gabriela D’Annunzia. Zkusila napsat vlastní povídku, a když ji otiskli, rozhodla se, že napíše celý svazek. Pak se ale objevila skutečná zakázka: požádali ji, aby napsala knihu esejů o italské literatuře, ovšem pod jménem jistého amerického profesora – ten pak její práci očividně využil k získání místa na univerzitě ve Spojených státech. (Kniha posléze vyšla ve francouzském překladu v Paříži.) Zakázka pro ni v podstatě znamenala velké tvůrčí úsilí: napsat dvousvazkovou studii o italském románu v angličtině. Práce byla posléze přeložena a vyšla také v Itálii.
Jako by to nestačilo, otevřela si Eugenia, když byl Dedo malý, ještě soukromou školu pro děti ze sousedství, v níž vyučovala všeobecné kultuře a (samozřejmě) jazykům. Roku 1897 dokonce v domě uspořádala „dětské představení“.
Takovou – neomezovanou – kulturu znala z domova v Marseille a právě tento vnitřní život jí dával sílu. A samozřejmě měla děti, které přicházely na svět v pravidelných intervalech podle Flaminiova pracovního volna. První, pouhých deset měsíců po svatbě, jež se konala v lednu 1872, byl Emanuele. Z jeho narození se však dlouho netěšila, neboť vzápětí za ní přijela na návštěvu těžce nemocná matka. Umírala na tuberkulózu a lékaři v Marseille doufali, že jí pomůže, když stráví zimu v Itálii. Brzy poté co se matka vrátila do Marseille, začala Eugenia z domova dostávat zprávy o finančních potížích. Brzy po krachu Garsinova podniku se Eugenii a Flaminiovi narodilo druhé dítě, Margherita. Rodinné drama hluboce ovlivnilo její zdraví a budoucnost.
Ale jako by se nic nedělo, Flaminio se znovu vydal na sever a za dalších devět měsíců se narodil druhý chlapec. Dostal jméno Umberto. Kéž by to Flaminiovi šlo stejně hladce i v obchodě!
