V původně časopisecky publikovaných detektivních povídkách se čtenář znovu setká s postavou komisaře Adamsberga. Úvodní vánoční příběh jistě potěší každého, pro koho jsou Vánoce spíš než symbolem míru, radosti a lásky spouštěčem temných depresí… Po přečtení těchto tří povídek už bude český čtenář znát vše, co bylo dosud o Adamsbergovi napsáno.
Z francoužštiny přeložila Kateřina Vinšová.
Váz., stran 128, rok vydání 2008, ISBN 978-80-7407-019-8
Datum zařazení do katalogu: 07.10.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Fakt je, že kdyby lidi s Vánocemi tolik nenadělali, bylo by méně dramat. Vede to jedině ke zklamáním, nevyhnutelně. A končívá to tragicky.
Komisař Adamsberg seděl sám ve své kanceláři s nohama na stole a čmáral si do zápisníku položeného na kolenou. Vzal si noční službu s Deniautem, který podřimoval na příjmu. Bylo dvacátého čtvrtého prosince, něco extra. Z ostatních tu nikdo nebyl, všichni se chystali oslavit nástup zimy na scénu. Menší počet z nich by si to za nic na světě nedal ujít, větší část nenacházela způsob, jak tomu uniknout.
Jean-Baptiste Adamsberg to vnímal jinak: Vánoc se obával a vždycky se na ně přichystal. Na Štědrý večer s přívalem nehod, na Štědrý večer s lavinou tragédií. Na Štědrý večer, na tu surovou noc.
Nevyhnutelně.
Adamsberg pomalu vstal a šel se opřít čelem o zamžené okno. Venku vrhaly girlandy žárovek krátké záblesky na těla bezdomovců zimomřivě schoulených v zákoutích. Zkusil si propočítat, kolik peněz vyletělo za tři týdny do pařížského nebe, a přitom ani mince nespadla do kapsy zbloudilých. Štědrý večer, noc štědrosti.
Odložil blok a tužku, na konec stolu nachystal dva talíře, vytáhl láhev vína, zkontroloval obsah trouby a zavolal Deniauta.
Není divu, že jsou lidé podráždění. Napětí z toho dlouhého zpětného účtování, na jehož konci má vytrysknout bezstarostnost, jim drásá nervy. Už pět týdnů kouká z každé zdi starý chlap s bílým plnovousem a v červeném obleku, s žoviální tváří plnou příslibů. Ten chlap je nezmar. Přitom vypadá, jako když celý život nasával. Ale nic naplat, je nezničitelný. Taky se nezdá, že by mu někdy byla zima. Jakživo nemá rýmu. Blažený hrdina v bachratých naleštěných holínkách.
Jakmile se ten děda objeví, stoupá napětí stupínek po stupínku. Celá země se podřídí a křečovitě se připravuje na nevyhnutelné veselí.
Štědrý den přichází jako každý jiný den. Ale ustarané nemluvné bytosti v nových šatech jsou odevšad magneticky přitahovány k jásotu. Každý myslel na ostatní. Každý odchází obtížený obětními dary. Štědrý večer, noc darů, noc velkého příměří.
O Štědrém večeru se všichni pohádají, většina pláče, část se rozvádí, někteří spáchají sebevraždu.
A nepatrná část, ale dost velká na to, aby dala poldům pořádně do těla, zabíjí. Je to den jako každý jiný, jen mnohem horší.
Adamsberg s rukama obalenýma zmuchlanými novinami vytáhl zvolna jídlo z trouby. Deniaut ho nedůvěřivě sledoval.
„Co to bude?“ zeptal se.
„Nevím.“
Až na nějaké tři čtyři vzpomínky z dětství si Adamsberg na kulinářské finesy moc nepotrpěl. Jedl, co bylo, někdy třeba dva měsíce v kuse totéž. Vzal papírový obal a podal ho kolegovi.
„Název večeře tam máš napsaný,“ řekl.
„To není štědrovečerní jídlo.“
„Tím líp. Aspoň si od toho oddychneme.“
Deniaut byl nový, poslali ho sem ze Chambéry. Byl citlivý a přepečlivý a takový vyznavač ctností, až to Adamsberga znepokojovalo. Komisař se bál, že to nezvládne. Protože práci u policie nelze přece doporučit někomu, kdo usilovně doufá v lidský vděk.
Adamsberg rozlomil bagetu na dvě půlky a jednu z nich podal poručíkovi. Komisař si z venkovského dětství uchoval prosté jednání, jenže Deniaut neměl rád, aby mu někdo takhle ohmatával chleba. Vzal si ho trochu rozmrzele.
Oba muži jedli chvilku v tichosti.
„To se rozumí, že lidem tečou nervy,“ pronesl Adamsberg. „Šest týdnů jsou na ně kladeny přemrštěné nároky, aby ze sebe vydali to nejlepší, jsou odsouzeni uspět, deptáni přípravou na ten velký večer. Nevyhnutelně to nemůžou ustát. Hroutí se, jsou zklamaní.“
Deniaut vrtěl nerozhodně hlavou. Kdysi na Ježíška věřil.
Adamsberg otevřel láhev, bez velké naděje nabídl kolegovi. Deniaut nepil.
„A co ty?“ pokračoval. „Ty nemáš rodinu? Ty neslavíš?“
Deniaut stiskl rty.
„Jsem se všemi rozhádaný.“
„Aha,“ pronesl Adamsberg.
„Vy taky?“ zeptal se Deniaut.
Adamsberg zavrtěl hlavou.
„Ne. Ale naši žijou v horách, tamhle,“ ukázal oknem kamsi k Pyrenejím. „Napíšou mi vždycky pár slov. Jedna ze sester mi včera poslala takové asi čtyřcentimetrové hadrové zvířátko. Nevím, co si o tom mám myslet.“
Adamsberg odložil vidličku, zaštrachal v náprsní kapse starého černého saka a vytáhl šedivou kouličku velikosti mandarinky. Ukázal ji kolegovi, potom ji jemně položil na stůl mezi ně.
„Myslíš, že je to hroch?“
„To bych netvrdil. Možná hraboš?“
„Musím se na to přeptat, protože u sestry jde vždycky o nějaký skrytý symbol. Je hrozná.“
Oba policisté mlčky vyprázdnili talíře, Deniaut si pomáhal hroty vidličky, Adamsberg pořádnými kusy bagety.
Tlustá žena přepadla přes zábradlí mostu National do černých vod Seiny. Řeka tekla rychle, hnána ledovým vichrem. V ulicích ani živáčka, nikdo, kdo by si toho všiml. Hospody zavřené, taxíka nevidět, město liduprázdné. Štědrý večer je domácí svátek, uzavřený uvnitř. Ven nic nepronikne. Dokonce i zcela nenapravitelní samotáři se jako pitomci slezou v jedné cimře ve čtyřech nad dvěma láhvemi. Osamělost a bloudění, které jsou po zbytek roku snesitelné a dokonce kurážně snášené, najednou působí jako trapná potupa. Vánoce jsou hanbou pro osamělé. A tak je před půlnocí každý zalezlý. Tlustá žena spadla do vody, aniž se o to někdo staral.
Kolem čtvrté ranní vstal Adamsberg od stolu a šel si pro kávu. Od deseti hodin večer museli ve svém obvodu zasahovat jen šestkrát. Dva muži a jedna žena byli hospitalizováni v důsledku rozvodového řízení zahájeného během slavnostní večeře. Další dva chlápci zakončili noc na komisařství: jeden, který se zbořil červeným vínem a za každou cenu si chtěl vyjít „trochu na vzduch“ oknem ve čtvrtém poschodí; druhý – pekař nadraný směsí rum-prášky na spaní, který si usmyslel, že zmydlí sousedy na patře za rušení nočního klidu. Oba byli bez většího odporu zpacifikováni a teď zařezávali za katrem v samém středu komisařství.
Třetího muže, elegána anglického ražení, který se zhulákal kvalitní whiskou, sebrali na chodníku, ležel tam ladně napříč s rukama pod hlavou a chrupal, brýle, předplatní jízdenku a boty měl řádně položené vedle sebe. Šoupli ho spolu s ostatními dvěma vystřízlivět za mříže, kde on ale už dvě hodiny umíněně stál a domáhal se ramínka, aby si mohl řádně pověsit oblek. Cela byla předtím vystříkána vodou, mokro ještě čišelo z betonových lavic, podlahy, bíle obložených stěn. Toto hygienické a nátlakové opatření provedla bez rozpaků neoblomná poručice Brousseová v devět hodin večer. Jak Adamsberg procházel s kávou kolem, všiml si, že chlapík zkárovaný červeným vínem je už vzhůru. Přes mříže mu podal kalíšek.
„Vypijte to.“
Muž přikývl, usrkl doušek, hlasitě si odkašlal.
„Že prý jsem chtěl projít oknem?“ zeptal se.
Adamsberg přisvědčil.
„Že prý to nebylo v přízemí v Issoudunu?“
„Bylo to v Paříži ve čtvrtém poschodí.“
„Jo, tak to říkali. A třeba je to pravda. To by mě zajímalo, co mi to přimíchali do vína. Nevíš náhodou, co bylo v tom víně?“
„Víno.“
„Fakt? Hele, to je teda dobrý.“
„Vypijte to,“ opakoval Adamsberg.
„Pane komisaři, prosil bych ramínko,“ vmísil se do hovoru elegán zmožený whiskou.
Byl to vysoký pohledný chlap, asi čtyřicetiletý, s římským profilem, prošedivělými skráněmi, elegantní a vrávoravý, důstojný a namol.
„Na stěně je věšák,“ upozornil ho Adamsberg.
„Na něm se mi vyvěsí límec.“
„A to vadí?“
„Nevadí. Ale vyvěsí se límec.“
„Lehněte si,“ poradil mu Adamsberg. „Spěte. Zmlkněte. Dejte nám pokoj s ramínkem.“
„Lavice je mokrá.“
„Tím spíš byste si měl nechat sako.“
„To by byla pohroma pro látku.“
„Viděl jste moje sako? To je pohroma sama o sobě. A přitom v něm klidně chodím už dobře dvacet let.“
„Všiml jsem si. Ale vy jste policajt, já ne.“
„Gigolo?“ zeptal se Adamsberg po chvilce ticha. „Profesor francouzštiny?“
„Jsem estét, který hýčká a napravuje nepravosti tohoto světa. Zkoumám silokřivky struktur naší planety, na zemi i na nebi.“
„Já bych řekl, že jste se pěkně zlískal.“
„Chtěl bych ramínko.“
„Ramínka nevedeme.“
Deniaut se připojil k Adamsbergovi u automatu na kávu.
„Už asi budeme mít pro tuhle noc pokoj,“ prohlásil. „Když se to tak vezme, nebyla zrovna divoká.“
„Klid bude až tak za tři čtyři dny,“ odpověděl Adamsberg. „O Štědrém večeru si totiž nikdo mrtvol nevšimne, chápeš? Ty se vynoří až později. Nejdřív musí všichni vystřízlivět. To chvilku trvá. Ti, co si spletli okno, ti, co si spletli dveře, chodník, ženu, ti, co hledají svá saka, své muže, svá ramínka, své hrochy. Musíme chvilku počkat.“
Mohutná řeka rozvodněná o všechny podzimní deště strhla v noci z čtyřiadvacátého na pětadvacátého prosince tlusté ženské tělo do svých hlubin, večer dvacátého šestého je vynesla nad hladinu a za úsvitu sedmadvacátého zanechala na levém břehu pod úzkým mostem de l’Archev(((e)))ché.
Adamsberga zavolali ráno skoro v devět. Sotva se rozednilo.
Komisař s telefonem v ruce váhal, jestli má uvědomit poručíka Danglarda. po ránu míval Danglard chabou výkonnost a těžce snášel násilné činy. Adamsberg zvolna odložil sluchátko. Nechá Danglarda na pokoji. Pohled na vyplavené tělo bude určitě drsný. Žena zřejmě zemřela před víc než dvěma dny, na Štědrý večer. Tím si byl téměř jistý.
Adamsberg vzal s sebou Deniauta. Koneckonců právě s ním trávil tu noc.
„Co jsem ti říkal?“ podotkl Adamsberg s rukama na volantu. „Stačilo si počkat.“
„Nikde není řečeno, že zemřela čtyřiadvacátého prosince.“
„Ba jo, Deniaute, je to tak. Vánoce jsou jarmark splněných přání. Padají zákazy, hroutí se bariéry. Jeden si koupí hrocha, druhý si dopřeje vraždu ženy.“
Deniaut pokrčil rameny.
„Je to tak,“ dodal pokojně Adamsberg. „Uvidíš.“
Zaparkoval na chodníku, nadzvedl červenobílou igelitovou pásku přehrazující přístup na nábřeží Montebello a seběhl jedno rameno schodiště k řece. Deniaut ho opatrně následoval po zaneřáděných schodech. Deniaut byl posedlý čistotou, měl hrůzu z mikrobů a už čtyři roky, co byl u policie, se modlil, aby to nikdo nepoznal. Natáhl si rukavice a zvedl šálu přes nos. Vzduch byl vlhký, vítr ledový. Před ním šel klidným a pravidelným krokem Adamsberg – s holýma rukama, prostovlasý, s rozepnutým sakem i límečkem u košile. Tomu člověku není nikdy zima, je tak trochu jako Santa Claus.
Adamsberg se zastavil u těla, stiskl několik rukou. Dvěma policistům, soudnímu lékaři, klukům z laborky. Deniaut poznal Vachera, neohroženého fotografa, který se bez mrknutí hrabal rypákem svého aparátu v různých ohavnostech. Často povolávali právě jeho k nevábným případům, měl hnus v popisu práce. Deniaut zůstal vzadu, proti větru a s nosem zabořeným v šále.
„Odhaduju to tak na dva tři dny,“ hlásil soudní lékař. „To znamená, že smrt nastala v noci z čtyřiadvacátého na pětadvacátého.“
Adamsberg šlehl pohledem po Deniautovi. Deniaut mu v odpověď přikývl. Ano, rozumí, Štědrý večer, surová noc. Adamsberg je už takový. Ví všechno dřív než ostatní, varovali ho. Chce to jen si na to zvyknout, víc nic, podotkl Danglard nad pivem.
„Potvrdím ti to zítra,“ pokračoval lékař.
„A jak to vidíš?“
„Úplně hloupá sebevražda.“
„Neznám.“
„Tu ženu?“
„Ne. Neznám úplně hloupou sebevraždu.“
Soudní lékař pokrčil rameny.
„Smrt utonutím,“ pokračoval. „Potvrdím ti to.“
„Její věk?“
„Tak padesát šedesát let. Skočila z mostu. Má podlitiny, určitě od toho, jak narážela na pilíře. Chci říct, že neskočila z nábřeží. Dostala se sem po proudu, řeka ji převracela.“
„Můžeme s ní pohnout?“ zeptal se Adamsberg techniků.
„Skončili jsme, otočíme ji.“
Adamsberg si natáhl pár rukavic a za pomoci jednoho z techniků převalil tělo. Tváří mu zacukalo, zamrkal.
Oba muži jí v tichosti prohledávali oděv. Pod kožichem měla žena na sobě obyčejné modré šaty. V kapsách klíče, peněženku, žádné doklady. Žádný snubní prsten, zato nápadné šperky a zlaté náramkové hodinky.
„Není zrovna ve večerním,“ podotkl Deniaut. „Možná to nebylo čtyřiadvacátého?“
„Bylo to čtyřiadvacátého,“ řekl Adamsberg a zvedl se.
„Chybí jí bota.“
„Všiml jsem si, kamaráde.“
„Bude ve vodě.“
„Protáhneme úsek vlečnou sítí. Deniaute, vezmeš to proti proudu a prozkoumáš pravý břeh. Zavolej Danglarda, ať ti s tím píchne na levém břehu. Já si vezmu na starost mosty. Mohla spadnout z mostu Tolbiac, National nebo ještě dál Charenton. Hledáme kabelku, doklady, toho, kdo to byl. A hledáme botu, jako pro Popelku.“
„U Popelky to bylo naopak,“ namítl nenápadně Deniaut. „Střevíček měli a hledali ženu.“
„Budiž,“ řekl Adamsberg.
Deniaut byl nejenom vzor ctnosti, ale i svědomitosti. Nesnášel přibližné náznaky, zatímco Adamsberg jimi žil.
„Ta bota mohla uvíznout někde proti proudu,“ pokračoval Deniaut.
„Nepotáhneme sítě Seinou až k hoře Gerbier-de-Jonc,“ řekl Adamsberg. „Pročešeme ji pod tímhle mostem.“
Lékař zavřel kufřík, tělo naložili na nosítka, přikryli igelitem. Adamsberg poodešel s mobilem a líným hlasem dával pokyny. Potom zasunul telefon do kapsy saka, kde narazil na hrocha od sestry, a zvedl zraky k mostu.
„Bude to krušné, s tím počítej,“ řekl Deniautovi. „Hodně krušné. Možná na to ani nepřijdeme.“
„Nerozumím.“
„Je to vražda,“ prohlásil Adamsberg a rozhodil paže. „Čistá, bezcitná vražda. Na takové se dělá nejhůř, je to jako roztloukat štěrk.“
„Vražda?“
„A co sakra ta bota, Deniaute.“
„Řeklo se přece, že bota je v Seině.“
„To jsi říkal ty,“ zavrtěl Adamsberg hlavou. „Tělo oteklo a druhá bota drží na noze dobře. Ta, co hledáme, nebude v Seině. Spadla jí, když ji shazovali do vody, sebral ji vrah.“
„Na to nejsou důkazy,“ řekl Deniaut tiše.
„Ne, to nejsou. Škoda že nám ta jedna bota nechce nic říct. Dovedeš si představit, Deniaute, kdyby to šlo? Co všechno bychom se o lidech dozvěděli? Asi skoro všechno. Třeba nám myšlenky tečou do bot.“
Jean-Baptiste Adamsberg pomalu prohledával už pátý most – most Bercy –, když ho zavolali z kanceláře pro pohřešované. Skrčil se za zábradlí a pravé ucho si zacpal prstem.
„Mluvte hlasitěji, prosím vás.“
„Annie Rochellová,“ křičel policajt. „Nahlásili ji jako pohřešovanou dneska ráno v osm třicet.“
„Kdo to ohlásil?“
„Její sousedka, přítelkyně. Měla k ní včera přijít, aby oslavily poslední vánoční svátek. Nepřišla. Popis, zdá se, odpovídá.“
O tři hodiny později přišel Adamsberg za Deniautem a Danglardem do jedné kavárny v ulici Vouillé, naproti bytu mrtvé ženy. Byla identifikována. Annie Rochellová, padesát šest let, svobodná, narozená v Lille.
„Co víme ještě?“
„Vyrůstala v jedné malé vsi poblíž Lille. Ve dvaceti přišla do Paříže dělat pokojskou. Před deseti lety ji odtamtud vytáhl bratr a koupil jí hotel U Gardistů, nedaleko odsud, dvaatřicet pokojů. Brácha je v balíku.“
„Žije v Paříži?“
„Ano. Nikoho jiného z rodiny neměla.“
„Kabelka? Bota?“
„Nic.“
„Touhle dobou,“ řekl Danglard, „ta bota už nejspíš doplouvá do Rouenu.“
Adamsberg mlčky zavrtěl hlavou.
„Když už jsme u toho,“ podotkl Deniaut váhavým tónem, „Seina nepramení na hoře Gerbier-de-Jonc.“
Adamsberg pohlédl na poručíka ohromeně.
„A co teda pramení na hoře Gerbier-de-Jonc?“
„Loira,“ řekl ostýchavě Deniaut.
„Je to pravda, Danglarde? Loira?“
Danglard přikývl.
„Seina,“ pokračoval Deniaut skoro šeptem, „pramení na náhorní planině Langres.“
„O tom jsem v životě neslyšel. Vy jste o té náhorní planině věděl, Danglarde?“
„Ano,“ potvrdil Danglard.
Adamsberg zamyšleně pokýval hlavou.
„No dobře,“ pokračoval, „ale naše oběť nebyla ani z náhorní plošiny Langres, ani z hory Gerbier-de-Jonc. Byla z ulice Vouillé. Dopijte pivo, Danglarde, ať můžeme zajít k ní do bytu.“
„Tamhle za námi,“ ukázal Danglard palcem, „je bratr. Právě přišel z márnice.“
„Otřesený?“
„Zdá se.“
„Vídali se často?“
„Jednou dvakrát týdně.“
„Povídejte mi o něm.“
Danglard zašátral ve vnitřní kapse bundy a vytáhl lístek.
„Jmenuje se Germain Rochelle, pochází z té vesnice u Lille. Je mu šedesát tři let, svobodný. Stejný jako jeho sestra, řekněme, ale v mužském vydání. On to ovšem dotáhl daleko. Import-export v zeleninových konzervách, obrovská fabrika v Lille, nadělal jmění, usadil se ve Švýcarsku a před deseti lety se vrátil. Prodal obchod, zpeněžil svůj majetek, šel do důchodu a žije z renty v Paříži.“
„Blahobytně?“
„Velice. Po návratu do Francie koupil sestře ten hotel.“
„Proč ne dřív?“
„Žila s chlapem, kterého nesnášel. Podle něho pěkný lump. Neviděli se dvacet let, dokud se s tím člověkem nerozešla.“
„Jméno toho chlapíka?“
„Guy Verdillon. Byl recepčním v hotelu, kde Annie pracovala.“
„Co dělala na Štědrý večer?“
„Večeřela s bratrem v jedné restauraci u Opery. Svědků máme vagon. Doprovodil ji domů, rozešli se na rohu její ulice kolem půlnoci.“
Adamsberg se zadíval na bratra. Byl to podsaditý chlapík s krátkými pažemi, naditý v mohutném šedivém kabátě, s holou hlavou skloněnou k rukám.
(...)
recenze
Fred Vargas
Fred Vargas
je pseudonym vystudované historičky a archeoložky (nar. v Paříži, 1957), zabývající se převážně středověkem – v současné době zkoumá kosterní pozůstatky zvířat. Fred je zkrácená varianta jejího křestního jména, Frédérique. Vargas (jméno postavy z filmu Josepha Mankiewicze) jako umělecké jméno užívá i její dvojče, sestra Jo, výtvarnice.
Fred Vargas se k literární tvorbě dostala trochu náhodou. Hledala odreagování od vědecké práce, zkusila nejdříve hru na harmoniku, pak kreslené seriály, potom napsala detektivku Hra lásky a smrti (Les jeux de l'amour et de la mort,1986). A rázem se proslavila, byla totiž oceněna na Festivalu detektivky konaném ve městě Cognac.
Od druhého titulu, Muž s modrými kruhy (L´homme aux cercles bleus, 1992), v němž se poprvé objeví komisař Jean-Baptiste Adamsberg, bude věrná nakladatelství Viviane Hamy. Následují další tituly, další různá ocenění. Fred Vargas je považována za jednu z nejlepších autorek francouzského „polaru“.
Česky vyšel román Uteč rychle a vrať se pozdě (Pars vite et reviens tard), který vydala v překladu Tomáše Kybala Mladá fronta (2003), dále již v nakladatelství Garamond, ale z dílny téhož překladatele: Muž naruby (L'homme à l'envers) v roce 2006, chystá se Muž s modrými kruhy (L'homme aux cercles bleus) a následovat budou i další knihy Fred Vargas.
Bibliografie:
Dans les bois éternels, éd. Viviane Hamy 2006
La Vérité sur Cesare Battisti, éd. Viviane Hamy 2004
Sous les vents de Neptune, éd. Viviane Hamy, 2004
Salut et liberté! suivi de La nuit des brutes, éd. Librio, 2004
Critique de l'anxiété pure, éd. Viviane Hamy, 2003
Coule la Seine, éd. Viviane Hamy, 2002
Pars vite et reviens tard, éd. Viviane Hamy, 2001
Petit traité de toutes vérités sur l’existence, éd. Viviane Hamy, 2001
Les quatre fleuves, éd. Viviane Hamy, 2000 (en collaboration avec Edmond Baudoin)
L'homme à l'envers, éd. Viviane Hamy, 1999
Sans feu ni lieu, éd. Viviane Hamy, 1997
Un peu plus loin sur la droite, éd. Viviane Hamy, 1996
Debout les morts, éd. Viviane Hamy, 1995
Ceux qui vont mourir te saluent, éd. Viviane Hamy, 1994
L'homme aux cercles bleus, éd. Viviane Hamy, 1992
Les jeux de l'amour et de la mort, éd. du Masque, 1986
Fred Vargas na stránkách nakl. Viviane Hamy: http://www.viviane-hamy.fr/auteurs/0003.html
